Svět se dál netočí?

Je to tedy výborné. I špičky naší politické scény dokázali po dvou měsících rozeznat, co bylo po volbách jasné zhruba každému druhému občan této země, možná dokonce každému jedna-a-půltému.

Ale to nic. Alespoň politici splnili jaksi povinnou část své krasojízdy. Prokázali v ní všichni tvrdohlavost, neústupnost, zásadovost, tah na branku - tedy všechno vlastnosti, které jsou jistě samy o sobě hodnotné, méně však vhodné pro dosažení politického konsensu. Při tom všem ale prokázali dosud hlavně nepřehlédnutelnou touhu po moci, tedy po všech těch vymoženostech a prebendách, které jsou normálnímu smrtelníkovi, shodou okolností, jejich voličovi, upřeny.

O samotném budoucím směřování země toho zatím ve výstupech z jejich jednání mnoho nezaznělo.

A přece - i když se to politickým špičkám, jednajícím (nyní snad už konečně i) o sestavení budoucí vlády nezdá, okolo České republiky se stále nachází celý svět. A kdyby jim to bylo k přemýšlení mnoho, okolo je i Evropská unie, jíž je Česká republika už nějaký ten pátek součástí.

Tato Evropská unie, která je v globálním měřítku nepřehlédnutelným hráčem, by - a není na tom z její strany nic divného - ráda věděla, kdo bude jejím partnerem v dalším období.

Jinými slovy: prodlužující se jednání o budoucí vládě zároveň prodlužují období nejistoty o tom, kdo bude mít napříště jaké kompetence v zahraniční politice, zda bude pro evropské záležitosti zřízeno zvláštní ministerstvo, jak probíhají přípravy na předsednictví České republiky Evropské unii (což sice bude až v roce 2009, ale při tomto postupu vyjednávání o vládě - kdo ví?) a prodlužuje se také čekání na toho, kdo bude a jak bojovat o získání finančních evropských injekcí do domácích projektů.

Už asi tak před měsícem naznačil ministr zahraničí Cyril Svoboda, že politické strany kladou malý důraz na všechny okolnosti (a hlavně praktické obtíže) budoucího českého předsednictví EU. Podle jeho vyjádření by v současnosti byl obrovský problém, kdyby měla Česká republika obsadit všech 350 pracovních skupin, předsedat všem formacím, radám a orgánům EU.

Jistě, že na příslušné agendě, jak člověk může jen doufat, pracují průběžně odborníci příslušných resortů, nicméně čas se, zdá se, zastavil jen pro vyjednavače o nové české vládě, nikoli například pro regiony, kterým nejasnosti kolem stávajících ministerských kompetencích zdržují přípravy na čerpání financí ze strukturálních fondů Evropské unie.

Možná, že jsou to všechno jen zbytečné starosti jednoho komentátora domácí politické scény.

Možná mají všechny špičky všech stran, které vyhrály letošní parlamentní volby (ať už sami nebo s nějakými spojenci) úplně jasno v otázkách nejen celé zahraniční, ale speciálně i evropské politiky.

Jenže, když člověk sleduje tápavý a mátožný postup povolebních jednání - a hlavně onen ostentativní důraz na nejednání o konkrétních bodech vládního programu - mohl by získat dojem, že při oněch jednáních vůbec nejde také o postavení republiky v okolním světě. Malá odbočka:

Necit v souvislosti s postavením republiky ve světě, mi připomíná, jak se (když se to mediálně hodí) kdekterý z politiků odvolává na demokratické tradice, vybudované otci-zakladateli při vzniku samostatného Československa. V tu chvíli si vždy vybavím, jaké kapacity tehdy stály u zrodu státu a kdo nyní (a s jakým citem pro vnitřní i zahraniční politiku) rozhoduje o osudu soudobé České republiky.

Zpět k tématu: Veřejnost se dozvídá, že nějaký plán na řešení povolební krize je "v hrubých rysech". A také, že veřejnost jaksi nemá mít možnost jednání podrobněji sledovat, neb politika není "reality show".

Na to se dá namítnout, že kdyby veřejnost, potažmo média, která v tomto ohledu veřejnost zastupují, měla s našimi politiky setrvale tak skvělé zkušenosti a věřila jim první poslední, co řeknou, jistě by je nechala dlouhé týdny někde ve stínu projednávat budoucí chod státu.

Zatím ale nic nenasvědčuje, že by něco - ať už mrmlání domácího publika, či pozdvižené zahraniční obočí - popohnalo domácí jednatele k nějakým snad činům.

V nadcházejí volné části politického krasobruslení už by mohlo začít i nějaké konkrétní vyjednávání.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .