Svátky ducha zbavené

Což znamená, že je to vždycky mezi 22. březnem a 25. dubnem. Od tohoto data se ale každoročně odvíjejí v křesťanské tradici i další mezníky. Především začátek čtyřicetidenního půstu, který velikonocům předchází, a připomíná Ježíšův pobyt v poušti. Vrcholí právě v těchto dnech, na Velký pátek, v den Kristova ukřižování, a na Bílou sobotu. Kdy tedy půst začal? Popeleční středou, což bylo letos také nezvykle brzy: už 6. února. Den předtím, tedy na masopustní úterý 5. února, vyvrcholilo ve většině křesťanských zemí masopustní veselí, takže tam o půlnoci maškarní plesy a karnevalové reje rázem utichly. Tedy přesněji řečeno skončily všude tam, kde lidé vědí, jaký mají podtext.

V České republice se na mnoha místech ale vesele slavilo dál. Maškarní plesy a karnevaly se konaly hluboko do postního období, někde ještě minulý či tento týden. To vše nezřídka dokonce pod heslem "obnovování tradic". Chtěl u toho najednou být každý spolek, každá mateřská školka, každá obec. Organizátoři přitom často ani netušili, že jsou - obsahově - zcela mimo: na otázku, že přece masopust už dávno skončil, jen pokrčili rameny a sdělili, že to letos prostě dřív nestihli. Loni - a předloni - to ovšem bylo totéž.

Komunisty propagované "svátky jara" to i nadále, jakkoli to letos na podzim už bude 19 let od revoluce, vyhrávají nad duchovním obsahem velikonoc na plné čáře: plno mají skanzeny, kde šikovní dědové pletou pomlázky, muzea, kde malérečky zdobí vajíčka, a kuchaři a someliéři, kteří v televizi vykládají, co dobrého si uvařit a jaké si k velikonočnímu jehněti dopřát víno. Jako by ty tolik vzývané "tradice" nebyly jen folklórním doprovodem dalšího, mnohem podstatnějšího, duchovního rozměru, nýbrž vystačily si samy o sobě.

Stejně jako jsou vánoce ve skutečnosti v řadě českých domácností svátky konzumu, zdegenerovaly do této podoby dávno i velikonoce. Komunisti jsou už skoro dvacet let " od válu" a nic moc se nemění. Vyrůstají nové generace, ale reakce mladého šéfredaktora novin kdesi v regionu na nabídku místního faráře, že by něco napsal k velikonocům, zůstává obdobná: "když to dokážete zaktualizovat, tak snad. Jak to bylo před 2000 lety už ale nikoho nezajímá".

Nezajímá? Dnes před 1975 lety zemřel na kříži člověk s příběhem, když už mám zůstat u novinářské terminologie, tak silným, že nás zaměstnává doposud. A můžeme si stokrát myslet, že s tím, jako moderní lidé, už moc společného nemáme. Když nic jiného, byl to nejvyšší výraz lidské solidarity. Té solidarity, bez které by včera lidé na dálnici D1 nepracovali do naprostého vyčerpání, aby vysvobodili jiné lidi ze sněhové pasti. Té solidarity, která nám brání starat se jenom o sebe.

Hustě sněží a hodně letošních velikonočních plánů pohřbí meteorologická předpověď. Bude to chtít nějakou improvizaci. Co takhle zkusit kostel? A tentokrát, pro změnu, ne jenom jako architektonickou památku? Zkušenost to může být v každém případě zajímavá.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .