Svátky bohyně Sarasvatí v Bengálsku

24. září 2010
Obřad někdy probíhá v improvizovaném svatostánku přímo na ulici

Podle jednoho pořekadla slaví Bengálci třináct svátků ve dvanácti měsících. A protože pořekadla a přísloví nebývají doslovná, nemyslí tím, že by svátků bylo přesně třináct, ale že jim měsíce v roce na všechno to slavení ani nestačí.

Hinduistických svátků jsou stovky, ne-li tisíce, a většina z nich se váže k určité lokalitě, například vesnici, nebo skupině lidí, například kastě či sektě vyznavačů určitého kultu. Nepominutelné jsou také rituály životního cyklu, jako je první krmení kojence tuhou stravou, svatba nebo pohřeb.

Avšak i výročních svátků, jichž se v různé míře účastní většina bengálských hinduistů, je více než měsíců v roce. Různými oslavami jsou nejvíce nabyté podzimní měsíce říjen a listopad a také doba příchodu jara. Zimní období je na ně naopak poměrně chudé. Výjimkou jsou svátky bohyně učenosti a umění Sarasvatí, které se konají koncem indické zimy, to jest během našeho února.

Bengálský rituální kalendář se řídí částečně solárním a částečně lunárním cyklem, proto oslavy těch svátků, pro jejichž určení je důležitý pohyb měsíce, nepřipadají každým rokem na stejný den kalendáře našeho. V hinduismu hrají astronomie i astrologie důležitou roli a každý rituál i jeho část musí být provedeny nejen přesně předepsaným způsobem, ale také ve správný okamžik. Specializovaná nakladatelství proto v levných edicích vydávají rituální kalendáře tloušťky průměrného románu, v nichž se lze dočíst, kdy je možné jaký svátek slavit a co tím lze od kterého božstva získat.

Oslava Sarasvatí připadá podle bengálského kalendáře vždy na pátý den dorůstající luny měsíce mághu, což spadá letos na třetí únor. Samotný svátek se odehrává buď doma anebo, což je dnes častější, jako komunitní oslava spojená se společným jídlem a obvykle i nějakým doprovodným programem. Komunitou, která oslavy pořádá, může být třeba bytové družstvo, jehož členové se sejdou ve společenské místnosti, škola, která oslavy připraví pro své žáky, nebo společenství sousedů z jedné ulice.

Středem pozornosti věřících je hliněná socha bohyně, k níž se obracejí, aby jim zajistila výřečnost, moudrost, talent a inspiraci k umělecké tvorbě. V moderním pojetí pak spíše dobrý výsledek při zkoušce či úspěch v nějakém jiném intelektuálním snažení. Studenti často k nohám sochy Sarasvatí přikládají své učebnice, aby si tak získali kýžené požehnání.

Bráhmanský obětník vzdávající úctu Sarasvatí

Při této příležitosti také bývají chlapci zasvěcováni do tajů písma obřadem, který doslova znamená "křída v ruce". Usazeni na nízké stoličce v rituálně čistém rouchu obtáhnou s pomocí staršího mužského příbuzného první písmena bengálské abecedy napsané na tabulce. Neměli by přitom být mladší pěti let. V současnosti je však tlak školní výuky i na docela malé děti v Indii tak velký, že pro řadu z nich jde o iniciaci pouze symbolickou. Skutečné školní povinnosti pro ně začínají ve čtyřech, někdy i třech letech. To se samozřejmě týká jen těch, kterým je dáno systematické vzdělání vůbec získat.

Samotná Sarasvatí je, narozdíl od známé a hrůzu budící Kálí, bohyní veskrze blahodárnou a blahosklonnou. Její kult je starý tisíce let, avšak představy o ní doznaly v průběhu času zásadních proměn. Nejprve byla uctívána jako řeka, později ztotožněna s védskou bohyní řeči Váč, snad díky mantrám, jejichž obřadním pronášením byla védská božstva uctívána na jejích březích. Váč byla oslavována jako dárkyně rozlišovací schopnosti, jako božský prvek, který umožňuje lidem vnímat a chápat slova a vyjadřovat s jejich pomocí podstatu věcí. Její současná podoba však pochází až doby časově zhruba odpovídající našemu středověku. Je uctívána v podobě ženské postavy s dvěma páry rukou, v nichž drží hudební nástroj vínu, knihu a dále podle různých podání buď bílý lotos, růženec nebo nádobu s ganžskou vodou. A pomyslí-li laskavý čtenář v pátek třetího února na tuto ctnostnou bohyni, může doufat, že i jemu napomůže v jeho intelektuálním snažení.

Spustit audio
autor: Martin Hříbek