Superstát jako superkorektní prostředí

Zatímco v první půlce věty Zahradil vyjmenovává konkrétní vlastnosti sítě, která odpovídá moderní struktuře společnosti, v druhé půlce věty tyto vlastnosti klade do protikladu s pojmy, které se týkají celého popisovaného prostředí, aniž je vztahuje ke konkrétní funkci prostředí.

Velikost, v níž může síť bezchybně pracovat, přece nikdy nemůže být v rozporu s její funkcí, naopak, vzato čistě matematicky, dává možnost více připojení, tudíž kontaktů, proměn a pohybu. Není tedy v žádném nesouladu s konceptem nového tisíciletí.

A naopak, chce-li někdo na takto vymezeném a velkém prostředí, aby něco fungovalo bezchybně, tedy bez rušivých elementů, musí se starat o vnitřní a vnější bezpečnosti daného území, stejné zákony a stejnou vymahatelnost práva, tedy v těchto jasně vymezených věcech nutně potřebuje uniformitu a centralizaci, neboť je prospěšná.

Pokud obecné pojmy nevztáhneme ke konkrétním funkcím a jenom je proti sobě stavíme jako strašáky, děláme z lidí hlupáky a myslíme si, že budou reagovat jako ptáci a zajíci na figuríny v polích. Jenže jako zajíci a ptáci po čase zjistí, že jde o vycpané panáky a ne o lidi, tak i lidé po čase zjistí, že někteří politici jenom nálepkují a papouškují, ale ve skutečnosti si buď nemyslí vůbec nic, nebo úplně něco jiného, co se stydí veřejně říci. V obou případech vlastně ale simulují, že jsou politici, neboť neplní funkci, kvůli které jsme si je zvolili: transparentně nejednají ve prospěch obce.

Evropskou unii s Evropskou ústavou je tedy možné vidět i jako prostor, v němž budou platit zákony, rozumně rychlá vymahatelnost práva, kde bude ztížená korupce, klientelismus a budou zřetelná pravidla pro veřejné soutěže i financování stran. Takováto vize ale pro Českou republiku není žádným strašákem, ale zatím spíš nedostižným snem. Bohužel zatím i nedostižným snem pro staré země, které, aby tady mohly skutečně plně rozvíjet své aktivity, nutně potřebují prostředí, které je plně kompatibilní, a to je jeden z jejich hlavních motivů, proč ústavu prosazují: chtějí ve střední (ale i jižní) Evropě zavést superkorektní prostředí. A že při takovýchto procesech jde vždy i o moc, je jiná otázka, a proto při stávajících jednáních musíme být i tvrdí, ale ne neústupní. Kompromis je základní prostředek k dosahování konsensu.