Sudetoněmecké krajanské sdružení vyzvalo Seehofera k návštěvě Prahy

V ideálním případě by se měli sblížit tak, aby jim spolupráce přinášela užitek a vznikl mezi nimi pocit sounáležitosti. Ten je totiž, jak to formuluje jeden z předních sudetoněmeckých aktivistů Rzepka, důležitý i v časech globalizace, protože "je oporou a umožňuje orientaci".

Sousedství bylo o víkendu, na oslavě 60. výročí sudetoněmeckého krajanského sdružení v Mnichově, také centrálním tématem Franze Panyho, který je od loňska jeho předsedou. Mluvil o něm ovšem mnohem konkrétněji a vyzval čestného hosta oslav, bavorského ministerského předsedu Horsta Seehofera, k návštěvě Prahy. A nabídl mu jako doprovod "politické reprezentanty sudetských Němců". Tedy jinými slovy sebe a mluvčího krajanského sdružení Posselta.

Panymu je dvaapadesát let a podobně jako zhruba stejně starý mluvčí této organizace a evropský poslanec Bernd Posselt, se tedy narodil dávno po válce, v mírovém Německu. I Panyho a Posseltovi rodiče ovšem zažili odsun sudetské menšiny z poválečného Československa už jenom jako děti. Otec Franze Panyho se narodil v roce 1930 v Mariánských lázních a jeho matka o čtyři roky později v Praze. Což znamená, že oba rodiče dnešního předsedy sudetoněmeckého krajanského sdružení za Hitlerova režimu vyrůstali, ale rozhodně se o jeho nastolení nemohli sami aktivně zasloužit. Po válce nicméně spadli do mlýna kolektivní viny a s cejchem zrádců byli vyhnáni ze země, kde se narodili. Podobně tomu bylo s otcem Bernda Posselta, který si po odsunu našel v Německu manželku z rakouského Štýrska.

Příznačné pro oba dnešní špičkové představitele sudetských Němců v každém případě je, že se od roku 1989 angažují v česko-německém dialogu. Franz Pány například inicioval jedno z prvních komunálních partnerství- mezi Mariánskými lázněmi a Bad Homburgem. A ví tedy přesně , o čem mluví, když na mnichovské oslavě zdůraznil, že děti, které se sudetoněmeckým rodičům narodily v tomto století, žijí ve světě, o kterém se jejich předci neodvážili ani snít. Z vlastní zkušenosti nepoznají nic z rozdělujícího charakteru německo -české hranice, která v důsledku Schengenu prakticky zmizela. A možná, že budou, ještě než dospějí, platit v Mnichově a v Praze stejnými penězi. Především ale budou, v to lze podle Panyho slov doufat, sdílet se svými českými vrstevníky pocit evropské sounáležitosti, který je více poznamenán staletou pospolitostí v kulturním středoevropském prostoru, než agresivním nacionalismem, který ji otrávil ve století uplynulém.

Aby se pozitivní vize Evropy stala skutečností, je ovšem - jak to Pany formuloval - k tomu nutno urovnat cestu: jde o Benešovy dekrety a o zákon, který apriori pardonoval pachatele poválečných zločinů na Němcích. Lpění na nich brání "oficiální" Praze ve svobodném a otevřeném myšlení. Pěstuje se tam i nadále chiméra kolektivní viny sudetských němců a přehlíží ruka, podaná ke smíru. Proč není ČR schopna, vznesl Pany na sobotní oslavě řečnickou otázku, následovat příkladu Maďarů, Rumunů nebo Baltů, litovat spáchaného bezpráví, odčinit jej symbolickým gestem a postavit tak most do budoucnosti? Na to by se předseda krajanského sdružení - jako člen doprovodu bavorského premiéra Seehofera- rád zeptal českých představitelů evidentně sám.

Dodejme, že by to neměl - aspoň teoreticky - být problém ani pro českou stranu: Jestliže jsou skutečně dekrety vyhaslé, jak oficiálně tvrdí česká politika, a byly-li majetkové přesuny opravdu tak evidentně potvrzeny poválečnou reparační konferencí v Paříži, jak to dokládá rozsáhlá analýza českého ministerstva zahraničí, je tím nepochopitelnější, proč Praha odmítá dialog s odsunutými Němci a riskuje pravidelné atmosférické poruchy ve vztazích se svými nejbližšími sousedy.

Že se jedná o téma uzavřené i na evropské úrovni, navíc výslovně potvrdili renomovaní odborníci na mezinárodní právo už před vstupem ČR do EU. A potvrzují to znovu v souvislosti s Lisabonskou smlouvou. Trváním na svém Česko háže v Evropě klacky pod nohy jen samo sobě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .