Střety nad střetem zájmů

Prezident republiky do celého sporu nevstoupil právě šťastně. Nejprve se přiklonil ke stanovisku Senátu, protože se prý domníval, že novela není přijata, protože s ní nesouhlasil Senát. Tento postoj se opírá o článek 40 Ústavy České republiky, kde se praví, že k přijetí volebního zákona a zákona o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou jakož i navenek a zákona o jednacím řádu Senátu je třeba, aby byl schválen Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Novela zákona o střetu zájmů mění i zákony o volbách do obecních a krajských zastupitelstev a také zákon o jednacím řádu Senátu.

Nyní ovšem prezident podle článku 50 Ústavy návrh zákona vrátil do Poslanecké sněmovny, čímž vlastně uznal, že zákon byl Parlamentem schválen a je třeba dokončit tento proces. Předseda Senátu Přemysl Sobotka ho za to kritizoval, protože podle svých slov očekával, že prezident bude pokračovat ve svém trendu myšlení. Překvapil ho prezidentův obrat.

Důvod tohoto obratu je ale poměrně zřejmý. Pokud by prezident odmítl zákon podepsat, pak vzhledem k postupu Poslanecké sněmovny by musel vyjít ve Sbírce zákonů a tedy vstoupil v platnost. Senát sice avizoval, že v takovém případě by se obrátil na Ústavní soud, jenže taková žaloba by neměla odkladný účinek a Ústavní soud by tuto při rozhodně nerozsoudil za čtrnáct dní. Do rozhodnutí soudu by proto zákon platil. A tomu chtěl prezident zjevně zabránit. Dal tak svým krokem možnost Poslanecké sněmovně, aby znovu zvážila přijetí takového zákona, o kterém je tak závažný ústavní spor. Pokud se poslanci opravdu rozhodnou, že půjdou do konfliktu se Senátem a že budou riskovat zrušení svého rozhodnutí Ústavní soudem, pak se teprve nebude dát nic dělat.

Podle prezidenta spočívá rozpor mezi oběma komorami ve výkladu slov volební zákon. Zastánci postupu Poslanecké sněmovny tvrdí, že zákony o volbách do obecních a krajských zastupitelstev nejsou volebními zákony ve smyslu Ústavy. Jenže Ústava jasně nedefinuje, co míní volebním zákonem, prostě hovoří o volebním zákonu. Zdá se proto, že senátoři mají zřejmě pravdu, když pasáže zákona, týkající se voleb, považují za zákon volební. Je ale otázka, zda-li se za takový dá považovat celá novela, která se voleb týká jen okrajově. Je to složitý právnický problém a prezident dal možnost, aby se ještě jednou rozebral, než se přijme rozhodnutí. V tomto směru je asi jeho rozhodnutí rozumné.

Otázkou ale je samotné meritum věci. Senátoři totiž mají za to, že povinnost dokládat své příjmy je dalším zásahem státu do soukromí osob. Někteří obecní a krajští politikové se už vyjádřili, že jsou pro transparentnost svých příjmů a že někteří z nich už sami od sebe zveřejňují své soukromé příjmy i majetek, aby byli důvěryhodní. Jsou ale proti tomu, aby jim to bylo nařízeno zákonem.

Tento argument je v zásadě rozumný. Politik sám, aby byl důvěryhodný před svými voliči, se musí chovat poctivě a transparentně. Pokud se tak nechová, voliči by mu to měli spočítat. To je základ etiky v politice. Vynutit zákonem se to příliš nedá, pokud chce někdo být nepoctivý, takový zákon velmi lehce obejde. To platí zejména ve vyspělých demokratických společnostech, i když i tam se čas od času vyskytne problém.

V České republice je tomu bohužel jinak. Míra neprůhlednosti soukromých financí politiků, ale i jejich celých stran, je tristní. A s tím souvisí i malá citlivost veřejnosti. Vidíme to v současné době, kdy premiér České republiky není schopen věrohodně vysvětlit své rodinné finance a celou věc svádí na údajnou mediální kampaň. I kdyby ta ovšem skutečně probíhala, jako že některé průvodní znaky tomu opravdu nasvědčují, přesto to premiéra neomlouvá, že své soukromé finance není schopen uspokojivě vysvětlit. A netýká se to jen premiéra, i mnozí další politikové, opoziční i koaliční, odmítli veřejnosti doložit, kde přišli k částkám, které nemohli vydělat svým řemeslem politika.

Problém je to na všech úrovních, včetně obecní a krajské. Jakýkoli malý krok, který by situaci zlepšil, byť by to byl nový zákon a zásah do soukromí, by byl krokem vpřed. Teprve až politická kultura bude v České republice tak vysoká, že každé tajení původu majetku a každé i podezření z neetického jednání bude znamenat diskvalifikaci politika pro veřejnou činnost, pak zákona nebude potřeba.