Středoevropský fejeton Luboše Palaty: Požehnaná Sázava

Na oblých kopcích, které se tu střídají do nedohledna, se povětšinou pasou stáda skotu, který pokud končí na bifteky má téměř stejné právo si říkat ekologický, jako ten co se pase v argentinských pampách.

Vesnice tu nejsou ani chudé, ani příliš bohaté, takže si ještě zachovaly část svého od středověku vytvarovaného kouzla, které by se ve zkratce dalo označit trojicí kostel, hospoda a náves, pokud možno rybníkem. Je to krajina ještě nerozeťatá dálnicí, bez továrních komínů, důlních věží, byť zlata se tady u Jílového ve středověku dolovalo tolik, kolik nikde jinde v Čechách. Železnice a doprava vůbec sem vedou v míře nutné, silnice jsou klikaté podle řádu staletí. A železnice tak pomalé, že jezdit tady vlakem se musí brát jako výlet, protože počítat tady nějakou průměrnou rychlost se nedá.

Vedle toho všeho, co jsem vyjmenoval (a dalo by se toho najít ještě daleko víc), je zdejší posázavská krajina také krajinou chatařů. Byla jí už za první republiky, kdy si tady v rámci trampování a skautingu začali Češi hrát tak trochu na kovboje, když už ne na indiány. Osady s historií předválečnou a krátce poválečnou měly to privilegium, že byly uprostřed lesů, na březích řek, rovnou uprostřed přírody. Většinou bez elektřiny, maximálně s nějakou studnou, příjezdovou cestu pro auta tehdy nikdo neřešil. Pořádek se v nich udržoval domluvou, některé měly a mají společné hřiště, místo na setkávání u velkých ohňů.

Podobnou chatovou osadu na konci vesnice s milým názvem Pohoří postavil pro téměř deset svých dětí pan Červenka, prapradědeček mého syna. Místo vybíral s rozmyslem a láskou, penězi neplýtval, ani nešetřil, takže ty chaty mají dodnes svoji malebnost. A přestože byly postaveny z materiálu pomíjivého, tedy ze dřeva, přetrvaly bez větší újmy už sedmdesát let.

Byly doby, kdy to tu byla jedna velká rodina, která se všemi dětmi, manžely a manželkami přivdanými i rozvedenými čítala jeden čas nějakých sedmdesát hlav. Jako každá rodina se dokázala jednou za čas sejít na nějaké pořádné oslavě, na ní se udobřit, nebo naopak pohádat a v nouzi si pomoci.

Takových osad na krajích vesnic, nebo uprostřed lesů jsou tady všude kolem desítky a desítky. Většina z nich je z doby mladší, než ty naše chaty, z doby normalizační, jak se dnes říká sedmdesátým a osmdesátým letům. Husákovské domečky sice postrádají část toho prvorepublikového a krátce poválečného kouzla. Ale po dnes už desítkách let už díky většinou laskavé péči svých majitelů ztratily svůj nevkus a změnily se v něco "pitoreskního", což jak sděluje slovník cizích slov je vlastně cize řečeno v cosi "malebného".

Máme tomuto chataření zvláštní návyk se tak trochu vysmívat. Je to pro nás charakteristická věc oné doby, kde se čas dělil na ty dny po chatě a čekání na cestu na ní. Kdy byl člověk v práci zaměstnán, nikoli v ní nutně pracoval. Všichni jsme bydleli v nenáviděných panelácích, do ciziny se člověk podíval jednou za deset let a jet na prázdniny k moři do Jugoslávie byla výsada, které se jen tak někomu nedostalo. A tak se jezdilo v pátek na chatu a samozřejmě škodovkou.

Když jsme ten komunismus svrhli a začali konečně i v práci pracovat, přestaly být chaty v kurzu. Sice dál přetrvávaly, ale začaly jsme se za ně tak trochu stydět. Místo chatových osad začaly kolem Prahy vyrůstat nádorovitě chuchvalce domů na trvalé bydlení. Velkých, drahých a s prominutím blbých. Silnice, které chataři ucpávali jen v pátek odpoledne a v neděli navečer, jsou dnes plné furt. Před těmi domy za Prahou parkují dvě auta, protože jinak by se v domě opuštěná manželka s dětmi nejen nikam nedostala, ale časem i zbláznila, nebo se spustila s místním listonošem či hajným.

Zlatá doba normalizace, chce se skoro dodat. Ale jen v této konkrétní věci, musí se dodat zároveň a to podtrženě, aby se soudruzi Filip, či Lubomír Štrougal moc neradovali.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .