Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Nevím pro kolik z vás, ale pro mě znělo to jméno tajemně a po všech
stránkách hezky. Nemáme v naší zemi tolik míst, které by měly tak
obdivuhodnou historii, o nichž by se ve světě tak vědělo, jako o Jáchymovu.
Proto, když jsem dva týdny před jarními prázdninami uviděl na klánovickém
nádraží inzerát jáchymovského hotýlku Pod Lanovkou, tak jsem příliš
neváhal.

Mladá dáma na druhém konci telefonu byla milá, cena v pohodě, lanovka
na Klínovec pár set metrů od penzionu a navíc jsme my, co bydlíme v pražské
čtvrti Klánovice měli desetiprocentní slevu. Neberte to.

Po týdnu, co jsme tady, mohu říci, že nelituji. I když se většina Prahy šest
až deset prohání na sjezdovkách v Krkonoších, nebo na Šumavě, mohu s
klidným srdcem říci, že ty zdejší sjezdovky na Klínovci se těm krkonošským
klidně vyrovnají. Vyrovnají se i cenami, ale to se bohužel v dnešní době, kdy
vás den na lyžích s dítětem větším než 150 cm vyjde na tisícovku, nedá
nic dělat. Leda jezdit na běžkách, ale zkuste o krásách běžeckého
lyžování přesvědčovat ke čtrnátce se blížícího puberťáka, pro kterého
jsou už i klasické lyže málo. Protože, co naplat, světem dnes vládne prkno,
nebo-li snowboard.

O co méně tu potkáte Pražáků, o to více je tu Němců, protože, když se
podíváte na mapu, zjistíte, že Jáchymov je coby kamenem dohodil od Božího
daru. A Boží dar zná každý, kdo si v zimě pustí rádio, protože Boží dar
je vždycky ten hraniční přechod, který je, když začne jen trochu sněžit,
uzavřen, nebo zatarasen kamiony. Němci, kterým stačí přejet kopec, tu tak
trochu kazí ceny. Není prostě moc důvod jim kolu, která za kopcem stojí ve
stánku dvě eura, prodávat za méně než čtyřicet korun. Nebo mít oběd
levnější, než za kopcem polévku a tak dále a tak dále. Za lyžování na
Klínovci Němci ušetří tolik, aby se jim vyplatilo přijet, ale ani o euro víc.
Trh a euro tu funguje, téměř dokonale.

My jsme však byli na té české straně a tak nám to nedalo, abychom nepřejeli
kopec z druhé strany a nejeli si zalyžovat do Oberwiesenthalu. Na to jméno si vy,
kteří jste se jako já narodili v hlubokém komunisty, možná vzpomínáte.
Největší a asi jediné lyžařské středisko bývalé Německé demokratické
republiky. Něco málo z jeho bývalé slávy mu zůstalo, protože jméno
Oberwiesenthal něco říkalo i mému synovi, který hned po příjezdu hledal
nějaké lyžařské můstky. A také je našel.

V Německu, ani tom bývalém východním, není jak známo levno. Ale není tak zas
až tak draho. Třeba u jízdenek na lanovky a na vlek tu mají jednu milou věc –
velkou slevu pro děti od šesti do šestnácti let, což mi přijde mnohem
férovější, než těch českých vydřidušských stopadesát centimetrů.
Třicet euro za čtyři hodiny lyžování nebylo málo, ale stálo to za to.
Širokánské sjezdovky, veliký snowpark pro snowboarďáky, nejmodernější
čtyřsedadlová lanovka, jak někde v Alpách. Není divu, že Čechů tu bylo
skoro stejně, jako šetřivých Němců na Klínovci.

Když jsme se odpoledne vraceli, padla na mě tíseň. Tíseň z Jáchymova. Po
Božím Daru, který je dnes krásným horským městečkem a po německy upraveném
Oberwisenthalu, je Jáchymov nepříjemný šok. Rozpadlé renesanční domy,
zatlučená okna, pusté špinavé výlohy. Prostě jakoby tu komunismus neskončil
před dvaceti lety, ale včera. Slávu Jáchymova, jehož stříbro se tu v
šestnáctém století měnilo v jáchymovské tolary a tolary se staly příkladem
pro americký dolar, připomíná pouze opravený kostel, renesanční mincovna,
radnice a několik málo domů. Mezitím spoušť. Hlavně, že je to celé
vyhlášeno za „městkou památkovou zónou“. Nevím, co tu památkáři
dělají, protože většina z domů, které ještě nespadly, jsou neuvěřitelně
poničené – od břízolitových omítek, přes otřesná okna a dveře.
Vedle tohoto Jáchymova je tu ale i jiný Jáchymov, Jáchymov lázeňský, v dolní
části města. Opravené lázeňské domy, kolonáda, nový bazén, co musel stát
desítky a desítky miliónů. Do radonových lázní, připomínajících další
zázrak zdejšího podzemí, uranové rudy, jezdí už zase desítky tisíc lidí,
nejen Čechů, ale samozřejmě i Němců.

Vím, že máme teď v krizi pocit, že na nic nejsou peníze, ale na záchranu toho
středověkého Jáchymova by se najít měly. Už jednom kvůli tisícům vězňů,
kteří tu ve zdejších lágrech za komunismu kopali pro sověty uran. Jáchymov,
který jsme po válce sebrali zdejším Němcům, si přece nemůžeme dovolit
nechat spadnout. Ne kvůli tomu, že bychom se museli před Němci stydět. Ale
proto, že bychom se museli stydět sami před sebou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.