Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Jak tou mezi o Jižní Osetii, tak tou o Náhorní Karabach. Několik let se pak o těchto válkách, nikdy úplně neukončených psalo, a pak zmizely. Nezmizely ale úplně, ty války pokračovaly v jakémsi zmrazeném stádiu dál, jen nás, tady v Evropě, přestaly zajímat. Měli jsem Jugoslávii, rozpad Československa, Irák a tak.

Pak přišla v létě roku 2008 Gruzie a za týden bylo takříkajíc vymalováno. Osetie a Abcházie se po dvaceti letech de facto připojily k Rusku, Západ, tedy my, s vypětím všech sil uhájil zbytek Gruzie a její prozápadní režim.

Ale válka o Náhorní Karabach na své řešení čeká dál. Arméni hrají s celým světem hru na to, že vedle Arménie existuje ještě nějaká Náhorně karabašská republika a jako žolíka do výměnného obchodu okupují pro jistotu ještě čtvrtinu Ázerbájdžánu. A Ázerbájdžán bohatnoucí ropou, za kterou si nakupuje zbraně, ale i mocné spojence na Západě i světové veřejné mínění, se podle všeho připravuje k nové válce, nebo touto válkou alespoň hrozí. Šance, že by se Baku a Jerevan dokázaly rychle dohodnout stále žije, prezidenti obou zemí se scházejí v poslední době častěji, než Václav Klaus s Lechem Kaczynským, ale přinejmenším stejně pravděpodobné je nebezpečí, že znovu promluví zbraně.

Možná si řeknete, co my s tím. My Češi s tím máme společného opravdu hodně. A to nejen proto, že Ázerbájdžán je po Rusku naším druhým největším dodavatelem ropy. My Češi jsme se také v unii prosadili Východní partnerství, jakousi východoevropskou přípravku na vstup do Evropské unie. Přípravku, které se Arménie a Ázerbájdžán společně také účastní. Což je na státy, které spolu oficiálně stále jsou ve válečném stavu, poměrně neobvyklá věc.

Oba tyto státy hrají kolem války v Karabachu se světem své záludné kavkazské hry. V Baku i v Jerevanu vám předloží desítky map a historických dokumentů, dokazujících, že tato oblast patřila od nepaměti jim. A také vám mohou dát mnoho příkladů z oné dvacet let staré války, z níž ta druhá strana vychází jako ti největší váleční zločinci pod sluncem. V mnoha případech je nejlepší si obě strany vyslechnout a pak říci - pojďme se bavit o něčem jiném, třeba o tom, jak celý ten problém konečně vyřešit bez války. A i když to není na první pohled vidět, celým tím problémem se zabývají týmy nejzkušenějších diplomatů světa a ani o nich se nedá říci, že by uspěly.

Do tohoto nepřehledného klubka lží, polopravd a faktů se před třemi lety začali zamotávat české Lidice. Přišla za nimi tehdy skupina místních, tedy v Čechách žijících, Azerů a vyprávěla jim smutný příběh lidí z karabašského města Chodžaly. Jednoho z měst, které Arméni dobyli a vyhnali odtamtud místní obyvatele. Mnoho z nich navíc při útěku zahynulo. Kdy přesně a jak, o tom se dodnes vedou velké spory, u nichž mezinárodní společenství a všechny státy, které o tom něco vědí, zastávají pokud možno neutrální postoj.

Ne tak lidičtí, kteří k Chodžaly prostě přistoupili jako k další tragédii a nechali si tak trochu vnutit vzorec Chodžaly rovná se ázerbájdžánské Lidice. Dva po sobě jdoucí roky si toho nikdo nevšiml, ale letos se ze vzpomínkové slavnosti k Chodžaly stal mezinárodní skandál. Lidice jsou totiž stále pro svět jednoznačný a obludný symbol - nacističtí okupanti, zrůdné vyhlazení vesnice, hromadná vražda bez soudu. Osud Chodžaly a dalších Armény dobytých měst v Náhorním Karabachu a jeho okolí je jistě smutný. Ale ta válka byla mnohem, mnohem složitější.

Kdyby se lidičtí někoho, kdo o tom něco ví, zeptali, řekl by jim, dejte od toho ruce pryč, nebo si přinejmenším vyslechněte druhou, tedy arménskou stranu. Jenže v Lidicích se nikoho nezeptali a teď, když zprávu o Lidicích a Chodžaly dalo Baku do světových agentur mají náhle problém a neví, co s ním. Pozvání typu, tak si to vy Azerové a Arméni pojďte k nám do Lidic vyříkat, je stejně naivní, jako bylo, když Lidice prezentovali pouze jeden, azerský pohled na karabašskou válku. Válku, v níž pokud by se válečné štěstí přiklonilo na azerskou stranu, hrozil Arménům stejný osud, jako asi miliónu azerských uprchlíků, kteří po prohrané válce museli před osmnácti lety opustit své domovy.

Aby bylo jasno, lidickým se nevysmívám, ani jim to moc nezazlívám. Měli jim o říci jiní. Ale k něčemu celá ta kavkazská aféra byla. Lidice jsou symbol, který si musíme my Češi jako národ opatrovat. V hlavách, v srdcích i myslích. Také proto, aby nám ho časem někdo neukradl a nezneužil.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .