Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Polský Institut paměti národa zveřejnil tento týden studii, podle níž byl Aleksander Kwaniewski v osmdesátých letech tajným spolupracovníkem polské komunistické Státní bezpečnosti pod krycím jménem Alek. O moc víc se z obsáhlé zprávy institutu člověk nedověděl, protože všechny svazky s případnými Kwasniewského udáními, ale i ty, které byly na Kwasniewského vedeny, se na konci roku 1989 ztratily.

Tajná policie je nechala zničit, nebo někam odvézt, stejně jako spoustu jiných svazků. Samozřejmě těch nejdůležitějších. Možná jsou někde v Moskvě, možná někde v trezoru, nebo třeba na něčí půdě, podle všeho ale už nejsou vůbec. Všechny ty naše instituty a ústavy, které jsme si na studium a zveřejňování jmen agentů založili, paběrkují jen mezi zbytky, které nám tu StB a jí podobné organizace po měsících, jež jsme jim dali na zahlazování stop, milostivě nechali. Je těžké odhadnout, kolik těch zbytků vlastně máme a jen stěží lze domyslet, co asi obsahují archivy sovětské KGB. A do nich se, dokud kágébák Putin a jeho věrní budou vládnout Rusku, jen tak nepodíváme. A vzhledem k tomu, jak rok po roce tahle partička upevňuje v Kremlu svoji moc, troufám si tvrdit, že moje generace už to nezažije a možná se do nich nepodíváme vůbec nikdy.

Z agentů StB se během minulých let stala jakási historická pornografie, mající zvláštní, bulvární přitažlivost. Jakoby za komunistů, za totality, neexistovalo nic horšího, než být agentem StB a něco někomu o někom říkat. Nijak se tím agentů StB nezastávám (především těch, co to dělali jen z prospěchářství, nikoli pod existenčním nátlakem, či hrozbou vězení). Práskačství a udavačství je velice odpudivá věc, to bezesporu. Ale měli jsme tu tisíce a tisíce daleko horších lidí, kteří se na budování a provozu toho hnusného totalitního režimu podíleli neskonale více, než oni agenti, namnoze spíše oběti, než viníci komunismu.

Podobné je to i v životopisu Aleksandera Kwasniewského. Byl šéfredaktorem svazáckých novin, ministrem komunistických vlád a členem politbyra polské komunistické strany. Tedy jedním z nejmocnějších, nejvýše postavených polských komunistů osmdesátých let. Popravdě řečeno, pokud si ho Státní bezpečnost k tomu ještě vedla jako svého spolupracovníka, to už je mi celkem jedno.

Na Kwasniewském, lépe než na mnoha jiných politicích, je vidět ještě jedna věc, kterou bychom měli při pohledu na všechny, kterým je dnes víc než čtyřicet, vážit. Od pádu komunismu je to dvacet let. Kwasniewski byl na straně polských komunistů jeden z těch, kteří se zasloužili o to, že komunismus neodcházel krvavou lázní, ale spořádaně předal stát novým vládcům. Říká se tomu různě, sametová, něžná revoluce, kulatý stůl, pád Berlínské zdi, perestrojka - ale ve všech případech, to až na smutné výjimky typu Rumunska, nebo Pobaltí, byl prostě zázrak. Totalitní režimy, které na svém začátku vraždily v Česko po tisících, v Polsku po desítkách tisíc a v Sovětském svazu po milionech, odcházely na smetiště dějin takřka bez jediného výstřelu, bez dalších zbytečných obětí. A Polsko v tom bylo zbytku střední Evropy příkladem a Kwasniewski jedním z polských architektů tohoto zázraku.

Jako první z bývalých komunistů dokázal pak Kwasniewski už několik let po příchodu demokracie vyhrát svobodné, demokratické volby. A vítězství nezneužil, premiérem nechal být Waldemara Pawlaka, šéfa menší koaliční, pro Západ daleko přijatelnější lidovecké strany. Kdo z dnešních politiků by něco takového dokázal udělat? Nikdo.

Pak Kwasniewski porazil Lecha Walesu a přestože ten mu při předávání prezidentské funkce téměř plivl do tváře, projevoval mu celý čas svoji úctu a dnes jsou především díky Kwasniewskému téměř přáteli. Kdyby nebylo omezující ústavy, byl by Kwasniewski polským prezidentem dodnes, ostatně dovedl svoji zemi do NATO a EU a udělal z ní věrného a důležitého spojence Spojených států. Kdyby jen trochu chtěl, mohla navíc jeho žena Jolanta být prezidentkou po něm. Poláci by ji nadšeně zvolili.

Tím vším chci říci, že náš svět po komunismu není černobílý. Hodnota lidí, co v něm dnes žijí, se neřídí jen tím, co dělali za komunismu, ale už přinejmenším stejně tak tím, co dělali a dělají po něm.

Zabývat se dnes v první řadě otázkou, kdo donášel StB, je stejně tak zpozdilé, jako bylo v roce 1939 řešit, kdo jak sloužil před rokem 1918 císaři pánu. Z podobných hádek a odhalení měli tehdy radost především henleinovci a nacisté, z naší fascinací StB a jejími agenty mají největší radost noví mafiáni, korupčníci a zloději. Válka s agenty StB, navíc vedená povrchně a senzacechtivě, je minulou ničemu nepomáhající válkou. Pro Česko a nejen pro Česko jsou mnohem, mnohem důležitější věci.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .