Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Pan prezident Václav Klaus má právo na to mít obavy ze směru, kterým se vydala Evropská unie. Ze směru, kterým se Lisabonskou smlouvou mění unie když ne ve stát, tak v cosi, co bude státu velice podobné. Unie bude mít prezidenta, bude mít ministra zahraničí, bude mít silný parlament a moc ovlivňovat naše životy stejně, ne-li více, než vláda a parlament našeho vlastního českého státu. Je mnoho lidí, včetně mě, kteří v tom vidí dobrý a nutný vývoj, abychom se my Evropané mohli jako rovní s rovným bavit s Čínou, nebo Spojenými státy. Je mnoho jiných lidí, včetně pana prezidenta, kteří v tom vidí něco jako konec českých dějin, nebo alespoň českého samostatného státu.

Když panu prezidentovi už nic nezbývalo a vypadalo to, že bude muset podepsat, vytáhl na Evropskou unii z pytle obušek jménem Benešovy dekrety. Při těchto dvou slovech se v mysli mnoha Čechů vytvoří zvláštní sloučenina strachu a pocitu viny, která pak brání v normálním myšlení. A díky tomu získal pan prezident pro svůj poslední boj proti Lisabonské smlouvě především tady doma dostatek příznivců, aby mohl mít pocit, že opět reprezentuje český národ. Byl to chytrý tah i směrem k domácím oponentům pana prezidenta a především vůči Evropské unii. Tato podmínka se totiž rychle ukázala technicky splnitelná. A pro českou opozici, především pro sociální demokraty a komunisty, kteří těmi dekrety lidi pořád straší, bylo těžké jít proti Václavu Klausovi.

Nadělali jsme tím však strašné škody. Škody tak velké, že to ještě dnes nedokážeme dohlédnout. Benešovy dekrety jsou totiž v mysli našeho národa jedním z nejhorších zlých duchů, které v ní z naší historie nosíme. Jsem z generace, která se narodila více než dvacet let po válce a tak se snažím pochopit, co generaci mých rodičů a prarodičů k jejich podpoře a provedení vedlo. A pochopitelné to je, ne že není. Mezi Čechy a Němci se tady v tom našem malém prostoru české kotliny a jejího moravského záhumenku nashromáždilo tolik nenávisti, vin a zločinů, že to možná po válce opravdu nešlo jinak. Nebo možná šlo, ale nikdo rozumný nám v tom poválečném roce v našem blouznivém záměru nezabránil. Nevím, jak by dnes vypadala Česká republiky, kdyby tu dál žily tři milióny sudetských Němců. Zda by se nejmenovala česko-německá, nebo zda by zase naše hranice nekončily někde u Mělníka, jako v září 1938. Ale je dost dobře možné, že bychom tu neměli čtyřicet let komunismu a sovětské tanky. Že bychom uměli všichni vedle češtiny i německy a že bychom byli prostě jiný a možná dokonce i lepší stát.

Není mi to líto, jen se nad tím zamýšlím. V těchto dnech, kdy se v Bruselu o Klausově požadavku jednalo, řekl maďarský premiér Gordon Baynai, že Benešovy dekrety ožebračily po té válce milióny lidí. Abychom se neschovávali za slovíčka, prostřednictvím Benešových dekretů jsme milióny lidí ožebračili my, naši otcové a dědové. Mnoho z nás dnes žije v domech, které jsme zabavili, když ne rovnou ukradli, ve městech, která nebyla naše, pyšní se krásnými věcmi, které vytvořil někdo jiný. Ano, takové věci se ve válkách stávají a i muzea ve Švédsku jsou plná věcí, které byly ukradeny za třicetileté války na Pražském hradě a jinde v Česku. Ale za tím švédským lupem je alespoň sláva bitevních polí. Za lupem českým jen úřednické razítko, dobytčí vagóny a touha po pomstě.

Myslím, že Benešovy dekrety jsou symbolem toho nejméně hrdinského v nás Češích, jsou symbolem naší morální porážky v dějinném stýkání a potýkání se s Němci. Na pomstu jsme jistě měli právo, ba dokonce i jistou míru spravedlnosti na své straně. Ale v životě lidském existuje i něco víc, než spravedlnost a to je odpuštění a obyčejná lidskost.

Pan prezident nám výjimkou z Charty práv a svobod zajistil, že ty domy, města a pole nám zůstanou asi navždy. Dokud je sami za pár euro neprodáme, nebo dokud nás nezničí nějaká další přívalová vlna z Asie, co se do Evropy po několika staletích vždy pravidelně přihrne.

Ale zároveň pan prezident v tomto národě vyvolal ty nejhorší duchy, duchy Benešových dekretů. Obávám se, že jediným způsobem, jak je dostat zpět do lahve, je o nich přemýšlet a zpytovat naše dějinné svědomí. A nezačínat dál, než každý z nás sám u sebe. Dušičkový čas je k tomu jak stvořený.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .