Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Památné bylo i to fórum letošní, památné tím, co z něj udělal český prezident Václav Klaus. Když si totiž dal jako podmínku podpisu Lisabonské smlouvy dvousetprocentní potvrzení platnosti Benešových dekretů a hlavně majetku, který byl při jejich uplatňování sudetským Němcům zabaven, odpálil tím nastraženou výbušninu i v česko-německých vztazích.

Vztazích tak korektních a klidných, že se o nich v posledních letech nedalo ani psát. Zázračným lékem, který na to zpočátku nevypadal, se v roce 1997 stala česko-německá deklarace. Dohoda, kterou tenkrát v Praze podepsali německý kancléř Helmut Kohl a za českou stranu premiér Václav Klaus. Ale děkovat za ni oba národy mohli ministrům zahraničí Jozefu Zieleniecovi a tehdejšímu šéfovi německé diplomacie Klausovi Kinkelovi.

Deklarace obsahovala pasáž, že mnoho věcí z války vidí stále každá strana trochu jinak, ale přece jen tam byla taková malá omluva za vyhnání sudetských Němců, především za "excesy", kterým se Češi nevyhnuli. A že jich nebylo málo. Ale hlavně tam byla věta, že "problémy z minulosti nesmí zatěžovat česko-německé vztahy do budoucnosti". Zdálo se to málo, ale čas ukázal, že kde je dobrá vůle, tam i takováto obecná větička stačí.

A dobrá vůle byla, jak na české, tak na německé straně. Němci vyplatili důstojné odškodné obětem nacismu a později i těm lidem, kteří byli za války v Německu na otrockých pracích. A Češi se začali zamýšlet nad tím, jestli to s tím vyhnáním Němců bylo všechno správně, opravovat kostely a dávat pamětní tabule tam, kde rukou českou a po válce byli vražděni němečtí civilisté.

A taky začalo fungovat ono česko-německé diskusní fórum, kde se na začátku ještě trochu hádali sudetští Němci a čeští nacionalisté. Ale postupně i ti největší bouřlivci poznali, že na názoru té druhé strany je také něco pravdy a hádky se změnily ve spory, monology v dialog. Někdy tak před pěti lety si někdo moudrý řekl, že té minulosti už bylo dost a na česko-německém fóru se začaly řešit otázky naší společné existence v NATO nebo Evropské unii.

A přestala to být z novinářského hlediska zábava a byla to tak trochu nuda. Také proto, že pro Německo je Česká republika nejméně zajímavým sousedem, daleko, daleko za Polskem a dokonce i takovým Dánskem. Zajímáme tak leda politiky ze sousedících spolkových zemí, jako je Sasko a především Bavorsko. V případě Bavorska za ten zájem můžeme děkovat právě sudetským Němcům, kteří z tohoto zemědělského spolkového státu udělali nejbohatští a nejprůmyslovější část celého Německa.

Byl jsem ale na to letošní česko-německé fórum zvědavý, protože Václav Klaus tu téměř idylu vztahů Čechů a Němců jedním krátkým projevem a ještě kratším požadavkem změnil v peklo.

Celá Evropa teď řeší a ještě bude řešit, jak dát Čechům výjimku z Lisabonské smlouvy, protože si český prezident myslí, že Němci chtějí Česko přece jenom, zákeřně, přes evropské soudy, šedesát let po válce znovu ohrozit.

Jenže pokud jsem se těšil v Heidelbergu na nějakou hlasitou diskusi, těšil jsem se marně. Němci byli tiše a když v Heidelbergu někdo něco říkal, byli to Češi. Například bývalý český vicepremiér a diplomatický guru ODS Alexander Vondra tam Němcům vysvětloval, že prezident dal jak Občanským demokratům, tak celé české politické scéně svým požadavkem zabaleným do Benešových dekretů šach. V Heidelbergu to ale vypadalo, že tento šach dal Klaus i Němcům, protože ti museli být tiše, neboť chtějí Lisabonskou smlouvu. A smlouvu chtějí tolik, že jim za to nějaká dekretová hádka s Václavem Klausem nestojí.

Ale myslím, že si to na Václava Klause budou ještě dlouho pamatovat. Určitě po dobu, co bude českým prezidentem. V politice je sice možné mnohé, ale přesto bych si vsadil, že Václav Klaus se do Německa jako prezident na oficiální státní návštěvu už nepodívá. A to přesto, že to tady, v tom krásném, starobylém Heidelbergu, nikdo takto nahlas a jednoznačně neřekl. Hezký říjnový víkend z města Fridricha Falckého vám přeje Luboš Palata

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .