Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Jak je děsná, strašná, ohyzdná, k nežití. Znám jednoho diplomata, který když před lety oznámil, že nastupuje do Varšavy, tak se s ním jeho manželka málem rozvedla, jen aby nemusela do polského hlavního města jezdit.

Jsem ve Varšavě už po třicáté, čtyřicáté, Bůh ví, už jsem to přestal počítat. Je to už malinko nuda, vzrušení, které jsem pocítil před pár dny, kdy jsem se poprvé v životě procházel po Stockholmu je Varšavě pryč, ale je takové milé. Dokonce pořád milejší.

Naučil jsem se mít Varšavu rád. Milovat se na ní dá určitě její Staré město, zázrak znovupostavené Varšavy, na který i ty staré cihly museli dovézt z celého Polska. Na každé druhé budově je tu nápis, který říká - zničeno při německém dobývání Varšavy v září 1939, shořelo po Varšavském povstání v roce 1944, obnoveno po válce v letech 1945-1950.

Celé je to vlastně postavené znovu, včetně královského zámku, který dostavovali až někdy v sedmdesátých, osmdesátých letech. Takže nad tím můžete ohrnout nos, že je to vlastně celé nové, celé jenom napodobenina. No, kdyby to tak bylo, kdyby to byla jen nějaká divná laciná napodobenina, tak by nebylo centrum Varšavy zapsáno do knihy památek světového kulturního dědictví UNESCO.

Dívat se na to jako na nové, znovu postavené, město mi připadá podobně pitomé, jako když nám tady v Klánovicích golfisté říkají, že vykácejí jen pár hektarů lesa, na kterém jsou jen nějaké šedesát let staré, jak oni říkají "náletové dřeviny". Šedesát let je v lidských dějinách dlouhá doba a za století, či dvě se na to už nikdo takto dívat nebude.

To, že Poláci dokázali z trosek postavit svoji nejkrásnější část Varšavy, bude jednou, oprávněně, pokládáno za zázrak. Za podobný zázrak, za který se už dnes pokládá svět obnovení Gdaňsku, nebo Wroclavi. Já vím, na obou těchto polských městech by se dalo najít spousta drobných chybiček na kráse. Sem tam se mezi krásnými středověkými domy a kostely vyloupne nějaký ten panelák. Sem tam, hlavně v Gdaňsku, je ještě nějaká část města v ruinách. Ale stejně to byl od Poláků obdivuhodný výkon.

"Staré město projdete za pár minut a pak už tam není nic," je další poznámka, kterou o Varšavě slýchávám. Vůbec to není pravda. Do Starého města vede z vládní čtvrti, začínající u zámku Belveder, několik kilometrů dlouhá rovná ulice, která občas mění název, ale je vlastně stále touž ulicí. U palmy, deset metrů vysokého umělého stromu, v místě, kde protíná nejrušnější tepnu města, se ta ulice jmenuje Nowy swiat a pak přechází v Krakovské předměstí. Ani přes týden není dopravně rušnou ulicí, auta sem téměř nesmí.

Ale nejlepší je to o víkendu, kdy ji celou pro auta zavřou a ona se pak, po vzoru například kyjevského Kresčatiku, změní ve velikánskou pěší zónu. Plnou květin, kaváren, knihkupectví, restaurací. Obchodů, u kterých se zastavíte a zároveň ještě máte na to si v nich něco koupit. Otevřeno je i v sobotu odpoledne a většina obchodů si i v katolickém Polsku zvyká na to, že i v neděli. Až k palmě je celá tato hodně přes kilometr dlouhá pěší zóna obnovena tak, jak vypadala před druhou světovou válkou. S nemenší péčí, než Staré město.

Mísí se tu atmosféra střední Evropy a evropského Ruska v magii jinde neopakovatelné. Varšava totiž byla po víc než jedno století hlavním městem té části Polska, které bylo dáno se stát nejzápadnější částí carského impéria. Tento díl své historie však Poláci už dnes berou s nadhledem, jinak by polský prezident mohl těžko sídlit v paláci, kde sídlil carský místodržící.

To nejhezčí ve Varšavě, která se stala hlavním městem Polska až v posledních staletích (před tím to byl samozřejmě Krakov) však zanechali poslední králové, kteří byli rodem ze Saska. Nádherné parky, především Lazienki, s jejich palácem na vodě, ale i letní sídlo krále ve Wilanově, trochu dál od centra města, jsou prostě skvosty. Do Varšavy se ale dá už jezdit i kvůli moderní architektuře. Jako v jediném městě střední Evropy tu vzniká mrakodrapové city - kde si můžete, na rozdíl od Pankráce, připadat opravdu trochu jako v New Yorku. Prostě, zamilovat se do Varšavy není těžké. Možná, že to nejde napoprvé, ale když to zkusíte, když to chcete zkusit, tak se vám to podaří. Hezký den od Visly.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .