Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Jdete po ulici a náhle se dva lidé, kteří vypadají úplně stejně jako vy spolu baví jazykem, který se slovenštině ani trochu nepodobá. Nakupujete v samoobsluze a prodavačka před vámi počítá, ale vy vůbec netušíte kudy. Nezdraví se tu dobrý den, ale "jónapotkyvánok" a odchází se s pozdravem "visonglátás" nebo jen "vislán". Na nástěnkách tu visí plakáty zvoucí na koncerty v Budapešti, pomníky tu mají hrdinové revoluce z roku 1848 a v obchodě mají nejdříve slovenské noviny v maďarštině a pak až slovenské noviny ve slovenštině.

Ale když už se bojíte, že se tu slovensky nedomluvíte, tak zjistíte, že ti lidé tady slovensky, byť někdy s takovým zvláštním přízvukem a s pauzami pro hledání těch správných slov slovensky taky mluví. Ostatně i v té nejmaďarštější vesnici Slovenska se nějaký ten Slovák najde a ti, co tu žijí, si vůbec nestěžují. Tomu se zase nedivím já, protože žít v takovém prostředí musí být opravdu zvláštní a v mnoha ohledech obohacující. Samozřejmě, v každém národě a to i v národě maďarském, se najde vždy určité množství zakomplexovaných jedinců, kteří se nad ostatní vyvyšují jen proto, že oni jsou něco víc. Znám proto Maďary, kteří si myslí, že oni jsou ten vládnoucí národ a pomyšlení, že patří ke Slovensku a musí žít se Slováky jim činí problémy. Ale podle mých vlastních zkušeností musím říci, že množství obdobných individuí je mezi Slováky velice obdobné. A když se mají tito nesnášenliví, omezení lidé, kterým se říká velice nepřesně nacionalisté, proti komu spojit, tak se rádi spojí. Ukázal to nedávný pochod slovenských neonacistů proti Romům na východním Slovensku, na který přes všechny odlišnosti a spory přijeli jejich neonacističtí souputníci z Maďarska, kteří se jinak v uniformách cvičí na válku se Slovenskem.

Ti největší nacionalisté, jako například Ján Slota je jeho partička, přitom nejsou z území, kde na Slovensku žijí Slováci společně s Maďary, ale z horských údolí, kde na Maďara narazíte, jen když si to v polobotkách nebo dámských lodičkách vyrazí na nějaký horský štít. Tam, kde spolu Slováci a Maďaři žijí pohromadě, tak tam většinou žádné problémy nejsou. Maďaři a Slováci jsou na sebe zvyklí, mnoho Slováků, které znám dokonce maďarsky mluví, byť většinou mnohem hůře, než Maďaři slovensky.

V dobách, kdy jsme ještě ve střední Evropě neměli etnicky vyčištěné národní státy, ale to různorodé, národnostně barevné, dalo by se skoro říci strakaté mocnářství, dokonce z těchto jazykových mixů vznikali zvláštní nové jazyky. Taková místní hatmatilka, napůl čeština, napůl němčina, či polština. Při běžných hovorech se plynule přecházelo z jednoho jazyka do druhého, podle toho, co kdo chtěl a dovedl v tom daném jazyce vyjádřit. A výjimkou nebylo ani to, že jeden mluvil německy a druhý česky, ale oba si rozuměli. Ostatně, s mnoha přáteli z ciziny, znalými češtiny, to tak i dnes dělám a je to slovy Karla Schwarzenberga věru povedená taškařice.

Před nějakými třemi roky jsem dělal rozhovor se šéfem slovenských nacionalistů Jánem Slotou, který si mi postěžoval, jak nám Čechům závidí, že jsme po válce mohli vyhnat tři milióny sudetských Němců. Jen proto, že se to v rozhovoru nedělá, jsem mu naopak já neodvětil, že já ze svého pohledu zase Slovákům závidím, že si půl miliónu svých Maďarů ze Slovenska nevyhnali, protože jim to bylo Stalinem zakázáno.

I když to totiž dnes, kdy se pořád mluví a píše o slovensko-maďarské krizi, vůbec tak nevypadá, je maďarské Slovensko pro zemi pod Tatrami dar od Boha. Jedna z největších předností, jeden z největších pokladů, který Slovensko má. Slovenské Maďary by Slováci neměli chtít poslovenštit, ale měli by se snažit, aby si svoji maďarskost udrželi a pomáhat jim v tom.

Protože řekněte sami, kdo jiný, než slovenští Maďaři se domluví zároveň v Budapešti, Bratislavě a koneckonců i Praze.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .