Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Z jednoho pohledu dost šílený nápad, je to přece jen něco přes tři sta kilometrů. Ale po čtyřech letech života v Bratislavě, kdy jsem takové šílené nápady dělal nejméně jednou týdně, zas ne tak úplně. České dráhy bohužel ještě nepochopily, že lidé jako my existují a vlakem se dá sice do Vídně velmi brzy ráno dostat, ale také z ní musíte velmi brzy odpoledne odjet. Takže to relativně pohodné a vlastně ani ne příliš drahé spojení vlakem je takříkajíc na kočku.

Ondřej Němec, fotograf, kterého by si měly moje Lidové noviny dát někam na vývěsní štít, protože v nich vydržel od roku 1990, přijel s redakční škodovkou na místo srazu po půl sedmé. A to proto, že jsme se rozhodli vedle fotografování u Kohoutů stihnout po ránu ještě vyučování v Komenského škole, poslední s padesátky meziválečných škol, která Čechům ještě ve Vídni ještě zbyla. Málo jsem vnímal, když Ondřej říkal kudy pojedeme a tak jsem jen překvapeně polkl, když jsme po sto kilometrech po dálnici zahnuli na Vysočině na Jihlavu - se slovy, že tudy je to do Vídně rozhodně nejkratší. Jihlavou se dnes už nepřijíždí, což je jistě štěstí pro Jihlavany. Ale smůla pro ty, co cestují do Vídně, kteří toto úžasné středověké město, které hyzdí jen Prior na hlavním náměstí, prostě minou. A neměli by.

"Ta Vysočina je prostě krásná," zasnil se Ondřej, když si zapálil za Jihlavou svoji první cigaretu. Kolem silnice, rovnější, než jsem si ji pamatoval, se objevila spousta tabulí, které upozorňují na všechny ty památkové rezervace, zachovalé vesnice a městečka, kláštery, zámky a hrady, co jich na Vysočině, srdci té naší nevelké republiky, máme takovou spoustu. A místa to jsou vpravdě mystická, jako třeba takový klášter ve Staré říši. Projeli jsme Moravskými Budějovicemi, městem takřka neznámým, ale už tím, co z něj vidíte při jízdě autem, velkolepým a překvapivě hezkým. Za jeden, nebo nejvýš dva roky bude i tento pohled minulostí. Protože i z Moravských Budějovic ta auta vyženou a bude se kolem nich jezdil velkým, opravdu velkým obloukem, který se v polích kolem města už staví.

Po Vysočině ale přišly moravské Sudety. Moc se o nich neví, nebylo to tak obrovské území, jako na severu, či západě Čech a také nebyl tak velký problém najít Čechy a Moravany, kteří by sem přišli na místo vyhnaných Němců. Ale Sudety to jsou.

Včetně tak staroslavného města jako je Znojmo. To se ještě neobjíždí obchvatem, avšak hlavní silnice od Prahy vede většinu času jeho nejméně vábnými částmi, kde převažují komunistické paneláky. Od sochy rudoarmějce se projíždí secesním předměstí, v němž němečtí měšťané vystavěli i krásné divadlo a kde je i úžasný, chátrající klášter v Louce, který jehož stav je ostudou novodobé České republiky.

Jenže ta hlavní ostuda měla teprve přijít. Už na konci Znojma začíná ta divná příhraniční oblast, kterou má Znojmo společnou s Dubím u Teplic, nebo pohraničím u Bavorska. Řeknu to natvrdo, tak jak si to pomyslí asi každý, kdo z vás tudy pojede. Děvky, bordely, casina a Vietnamci. Od Znojma až na přechod Hatě všechno koncentrováno do podoby, za kterou se musíte jako Čech do hloubi duše stydět. Vše doplněno obrovským "Excalibur city", kde se nad krásnou, Bohem a vínem požehnanou krajinou vznáší obludné postavy draků, rytířů a všemožných oblud, tak nevkusné, že si říkáte, že to přece nikdo nemohl dovolit postavit. V polích pak stojí ještě čtyřhvězdičkový hotel, další neuvěřitelně nevkusná, odpudivá stavba vexláckého kapitalismu devadesátých a zřejmě i pozdějších let, která doplňuje rádoby luxusní casino. Vše dolněno desítkami nevěstinců, neuvěřilně starými a ošklivými šlapkami u silnice a nechybí ani velikánská vietnamská tržnice, kde si můžete koupit za pakatel i sádrového koně, nebo krávu v životní velikosti. Mezi tím vším hnusem, jinak to nazvat nelze, se ukrývá i docela civilizovaný obrovský out-let, kde si můžete za polovic koupit opravdové značkové zboží, jenže - po té hrůze, kterou na cestě k němu musíte projet, se vám tam už tak nějak nechce.

A pak přijde hranice a všechna ta hrůza zmizí jak špatný sen. A jsou jen vinice, spořádané vesnice, rovná silnice a vlnící se krajina. "Konečně civilizace, konečně Rakousko" vydechl můj spolucestující Ondřej a já si oddechl hlasitě s ním. No a pak se těm Rakušanům divme, že se na nás, na Čechy i dvacet let po listopadu dívají skrz prsty. Jen těžko jim totiž vysvětlíte, že ta kasína, draci, vietnamské tržnice, ba i ty děvky jsou u Znojma jen kvůli nim. Hezký den ze silnice na Vídeň.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .