Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Protože málo platno, pokud Vídeň z Čechů, kteří tam bydlí a žijí, někoho zná, pak je Pavel Kohout. Pavel Kohout, Pan dramatik, pročež to "P" je opravdu velké.

Mám to štěstí, že jsem Pavla Kohouta zažil, jak on sám říká, v té lepší polovině jeho života. Takže jsem nemusel v novinách číst jeho obdivné verše o Stalinovi a Gottwaldovi, neviděl žádnou z jeho budovatelských her, nečetl nic, co napsal za dob, kdy byl nejzapálenějším komunistou ze zapálených. Pro mě byl Pavel Kohout vždy tak trochu legenda. A to legenda tajemná. Od mého jednoho, dvou let se nesměl hrát a ani se o něm vlastně nesmělo mluvit. Pak odjel do Rakouska a posléze mu bylo zakázáno se vrátit, takže se o něm nemluvilo už vůbec. Jeho jméno se začalo vyskytovat až v mém pozdějším mládí, kdy jsem si na rádiu místo Kolotoče ladil Vysílání Hlasu Ameriky, z něhož mi navždy v paměti utkví jako nádherná ozvěna z těch západních dálek: Jenky dudl haleja...A taky jméno Kohout, které se tam mezi jinými začalo vyskytovat.

Pak přišel rok 1989, mě bylo krásných dvaadvacet a Pavel Kohout začal být opět součástí české kultury, jeho knížky jsem si mohl konečně přečíst, ocenit především jeho festival Německého divadla v Praze i jeho pohled na sudetoněmeckou otázku, který se začal v mnoha ohledech shodovat s mým. Když pak před lety začal psát do novin, nejdříve nepřekvapivě do Práva a pak překvapivě a podle mého názoru i moudřeji a lépe do zpravicovělé Mladé Fronty Dnes, začal jsem ho brát tak trochu jako kolegu. Kolegu slavného, ale v mnoha ohledech blízkého. Prožil jsem na přelomu století čtyři roky šedesát kilometrů na Východ od Kohoutovi Vídně a začali nás spojovat ty oči, co dostanete jako dar, když pár let nežijete v zemi, kde jste se narodili. A před časem, kdy jsem se chystal do Vídně, jsem jen tak před maminkou mého syna prohodil, že by bylo fajn se stavit u Kohoutů. Bylo v tom trochu té novinářské drzosti, pocitu, že jsme vlastně kolegové, ale nakonec pokora před velikostí světového dramatika převážila.

Teď jsem měl takovou obyčejnou záminku, tedy rozhovor do mého domovského listu a návštěva mohla proběhnout. Magnetofon jsem sice pustil, ale rozhovor to v pravém slova smyslu nebyl. Jednak mi paní Mašínová stále dolévala dobrého bílého vína a druhák jsem měl po dlouhé době před sebou člověka, kterého jsem se chtěl zeptat na spoustu věcí, s nímž jsem si chtěl popovídat. Po pozdním odpoledni přišel středeční večer, kdy se u Kohoutů na Kohlmarkt 1 konala poslední party. Pavel Kohout a Jelena Mašínová se totiž stěhují. Jen přes ulici, ale v pravém slova smyslu především do Prahy a na Kohoutovu Sázavu. Na rozlučku přišel i rakouský prezident Heinz Fischer a to největší ocenění bylo, že přišel víc jako přítel, než jako hlava rakouského státu. Popil s námi lehké stolní víno, dal si pár chlebíčků, zapálil Kohoutův proslavený krb a zase tiše, jak přátelé odcházejí, po několika hodinách odešel.

Blížila se půlnoc, když jsem s Pavlem Kohoutem vyšly na terasu, která je vlastně střechou nad jeho bytem. Kolem zářily snad všechny kopule a věže Vídně a když pak o půlnoci všechno kolem, s výjimkou Stefansdomu zhaslo, byl v tom zvláštní smutek, který jsme pak ještě dlouho zapíjeli. "V Praze na Mánesově nábřeží máme ještě hezčí, nebo stejný výhled," usmál se Pavel Kohout. To já mám dnes v Praze taky a přesto mi ten druhý, bratislavský, vlevo Rakousko, vpravo Maďarsko a pode mnou Dunaj dodnes chybí. Takže ten vídeňský smutek Pavla Kohouta chápu. Zvláště, když tak Vídeň je pro Pavla Kohouta tou větší částí lepší poloviny života. Té poloviny, na kterou s ním můžeme být my všichni hrdí. Hezký den z Vídně Pavla Kohouta

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .