Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Z mého středoevropského pohledu má pak Vídeň jeden velký minus a to že neleží u moře. Dokonce i ten Dunaj, který je jinak ve Vídni už důstojným veletokem, teče tak nějak okolo. Není divu, ještě před sto lety se každoročně rozvodňoval a tak kolem historického středu města vede jen takový divný kanál, řeka samotná je o dost dál. Vídeň nemá ani žádný Karlův most, nemá dokonce žádný historický most, který by stál za řeč.

Moc zajímaví nejsou ani Rakušané jako národ. Ideálem Rakouska je státní úředník, se zajištěnou penzí, šedivý, zdvořilý, který chodí do práce pětkrát týdně a jistě stihne každodenní večeři. Rakušané jsou vlastně takovým zbytkovými Němci , kteří se za války zkusili stát stejnými nadlidmi, jako všichni ostatní nacismem zblblí příslušníci německé rasy. Aby se po prohrané válce zase rychle stáhli do své maloměstské ulity. A nikdy se součástí velkého národa a velkých dějin stát nezkusili.

Podobné je to s rakouskou kulturou, od monarchie tu nic velkého a světově zapamatovatelného nevzniklo, jména Kokoška, nebo Musil jsou s monarchií prostě spojena a Hundertwasser se svými snovými, dětsky fantaskními domy, to nezachrání. Rakušané jsou prostě dnes takový průměrný, ničím nevynikající evropský národ, který z celosvětového měřítka nemá nic, co by vás mělo nějak obzvlášť zajímat.

Jenže když nad tím zapřemýšlíte, není spokojený život postavený na výjimečných zážitcích a neobvyklých situacích. K nedělnímu obědu prostě nečekáte klokana, nebo nadívaného krokodýla, ale nejradši máte bramboračku a svíčkovou. Tu kterou se vaše žena naučila podle receptu svojí nebo vaší babičky. V létě na dovolené nemusíte sjíždět himalájskou řeku, nebo se prosekávat pralesem, či potápět k vraku japonské bitevní lodi někde u Fidži. Nejradši máte ten malý záliv v Chorvatsku, kde vám číšník rozumí i když mluvíte česky a kde mají k výborné pleskavici dokonce i tu českou plzeň. A úplně nejlépe je vám na té vaší chalupě, kousek od níž začíná les, nebo se v podvečerním slunci leskne jihočeský rybník.

Říká se tomu klidný, spokojený život, který tiše plyne a občas přinese i něco hezkého a sem tam něco výjimečného. Vídeň je přesně pro takový život stvořena. Nemusíte mít chalupu na venkově, a v Rakousku to není na rozdíl od Česka něco obvyklého, abyste ve Vídni mohli strávit hezký víkend, nebo milý všední podvečer.

To, co chybí současné, ale i minulé rakouské kultuře na velikosti, to si do Vídně, žijící z turistiky, dovezou a to z celého světa. Nemusíte tak příliš přemýšlet, kdy do rakouského hlavního města vyrazit, protože k vidění tam nějaký Rembrandt, van Gogh, nebo Mucha určitě bude. Také se nespletete, když půjdete do Vídeňské opery, nebo na koncert Vídeňské filharmonie. A je vcelku jedno, kolik zpěváků, dirigentů či sólistů jsou Rakušané a kolik z nich bylo do Vídně dovezeno z celého světa, Ukrajinou počínaje a Japonskem nekonče.

To, co nemusí Vídeň dovážet, je rakouská kuchyně, byť ta samotná je směsí toho nejlepšího z české, německé, maďarské, polské a balkánské - se špetkou francouzského šarmu k tomu. Ve Vídni se prostě dobře jí a přispívá k tomu i to, že tu najdete spoustu všech ostatních světových kuchyní - na úrovni, o níž se Praze jen sní.

Vídeň je také plná cyklostezek, drah pro kolečkové brusle, pláží na březích Dunaje, sjezdovek hodinu jízdy od města. Je tu spousta pracovních míst, mimo jiné díky úřadům OSN, OBSE a dalších mezinárodních organizací, které v Praze nejsou a už asi nebudou. Ve Vídni je i čisto a bezpečno, dá se v ní existovat bez auta, ale i po městě autem bez nějakých obrovských kolon jezdit.

Popravdě - Vídeň není ničím výjimečná, je to jen dobře fungující, pohodové město. Kéž by taková byla časem i Praha, nebo třeba Brno. Protože lépe než v Rakousku se už v Česku žilo. A bylo by dobře, kdyby se ty časy někdy ještě za našeho života zase vrátily.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .