Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Měl jsem totiž ještě v paměti podobnou přednášku z loňského roku, která se vyznačovala dvěma věcmi. V šest hodin večer na ni dobrovolně přišlo několik desítek studentů, což vzhledem k tomu, že to byla přednáška o Ukrajině a její evropské budoucnosti bylo možné vnímat jako zázrak. A pak tam byla taková okatá studentka, která mě sice velmi brzy a velmi jasně poslala s mými nápady k šípku, ale udělala to tak hezky, že i to pro mě zůstalo milou vzpomínkou.

Veden představami, že se to může zopakovat, jsem proto souhlasil, že asi tak po půl roce se znovu do Brna vydám. Byl jsem zvědav, kolik lidí přijde na přednášku s názvem "Slovensko-maďarské vztahy". A stejně tak jsem byl zvědav, zda přijde i ona okatá studentka, protože způsob, jakým mě před oním půl rokem poslala k šípku nevylučoval, že mě po půl roce k šípku nepošle.

Vedoucí studentského spolku byl zaneprázdněn na tolik, že mi na nádraží poslal za sebe náhradu, jednu spolužačku a jak neopomněl napsat, sympatickou. Nelhal a tak čtvrthodinová cesta z brněnského nádraží přes vyfintěný střed moravské metropole proběhla velmi mile. Mile to vypadalo o tři čtvrtě hodiny později v přednáškovém sále fakulty sociálních věd, mimochodem krásné, do detailů zrekonstruované budovy, kde by bylo radost studovat. Dobrá čtyřicítka studentů byla s ohledem na roční dobu, končící semestr a další okolnosti víc než hojnou účastí.

Jediné, co mě zarazilo, bylo, že já a asi další dvě studentky jsme byli v přednáškové síni jedinými dvěma Čechy, kteří tam seděli. Vím už od minule, že v Brně je slovenských studentů spousta, ale přesto mě takováto převaha překvapila. Ale možná to bylo dáno i tématem, my Češi máme prostě pocit, že Maďarsko je zemí daleko na Balkáně a o našeho slovenského souseda se zajímáme méně, než by bylo vhodno a zdrávo.

Byla to milá půldruhá hodina, zvláště, když mým spoluřečníkem byl ředitel bratislavského Konzervativního institutu Milana Rastislava Štefánika, který jak se ukázalo, je jedním z hrstky Slováků, kteří se nebojí označení "přítel Maďarů", neboť to je na dnešním Slovensku stále vnímáno spíše jako urážka, cejch, nebo rovnou nadávka.

Mezi studenty v sále nebyl žádný slovenský nacionalista, nebo se za celou dobu neprojevil, ba dokonce ani při mé vtípku o tom, že v pátečním maďarsko-slovenském zápase na mistrovství světa v hokeji spolu budou hrát Dolní Uhry proti Horním Uhrám. Což nám Čechům, kteří to máme (ač si myslíme, že ne tak úplně) s Němci a Rakušany všechno vyřešené, přijde jako takový milý historický vtip, ale je spousta Slováků, kterým to jako vtip vůbec nepřijde.

Ty desítky minut uběhly, nebýt mého pylovým šílenstvím způsobeného záchvatu kašle, jako voda, byť závěr nebyl zrovna povzbudivý. Slovensko-maďarské vztahy nejsou zrovna v klidu a hospodářská krize i pravděpodobná konstelace po příštích parlamentních volbách nedávají do budoucna mnoho nadějí. U moci, jak v Maďarsku, tak na Slovensku po volbách budou u moci dvě nacionalistické vlády. Válka z toho nebude, ale ještě tvrdší diplomatické přestřelky a otrávená atmosféra mezi Budapeští a Bratislavou a tím i v celé střední Evropě ano.

Studenti a studentky vydrželi až do konce, na jehož konci přišel potlesk, nenutný, ale milý a povzbuzující a pak ještě hodinka povídání s pár studenty a mým spolupřednášejícím nad dvojkou vína. Od sympatické studentky jsem telefon dostal, nápad se společným výletem na výstavu do Vídně byl s díky odmítnut, vlak přijel na čas a v Praze jsem byl půl hodiny před půlnocí. Narodzíl od těch slovensko-maďarských vztahů prostě všechno, jak má být, a tak se těším na to, co bude za půl roku. Tedy na to, co bude za půl roku v Brně. Na to, co čeká za půl roku či rok Slováky a Maďary se totiž moc těšit nedá.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .