Středoevropský fejeton Luboše Palaty

A ona jich většinou moc nemá, jak se utěšovali ti, kdo nakonec tou hlavou státu českého před rokem slepě znovu zvolili Václava Klause a dnes pláčou nad výdělkem tohoto kroku a budou plakat do konce dnů Václava Klause prezidentem. Neb síla prezidenta není v pravomocích, je v to, že tu někdo takový je.

Slováci si hlavu státu volí sami. Což ukazuje, že někdy je přece jen lépe projít i hroznou zkušeností, když se z ní dokážeme poučit. Na Slovensku tou hroznou, opravdu ostudnou skutečností byla léta vlády Vladimíra Mečiara před rokem 1998. Na jejím konci Slovensko devět měsíců nemělo prezidenta. A způsob, jakým toho zastupující prezident, premiér Mečiar využil, Mečiara navždy diskvalifikoval do této nejvyšší státní funkce. Dal ale také slovenským voličům možnost si prezidenta zvolit přímo.

Bylo to v nadšené výjimečné době, době revoluční, kdy se ty dobré síly spojují někdy dokonce bez toho, aby něco získaly, něco z toho bezprostředně měly. V té krásné politické vteřině naděje se tak zrodila přímá volba slovenského prezidenta.

Myšlenka je to krásná, výsledek však už tak moc ne. Jen volební zákon, který stanovil, že nevítězí ten, kdo dostane v prvním kole nejvíc hlasů, zabránil tomu, aby si pomýlená, ale sjednocená menšina Slováků neprosadila na prezidenta Vladimíra Mečiara. A to ne jednou, ale hned dvakrát. Z protimečiarovského, nebo lépe řečeno nemečiarovského tábora pak do druhého kola postoupili a prezidenty se staly přinejmenším rozporuplné osoby, protože o osobnostech se tu dá mluvit stěží.

Rudolf Schuster, bývalý komunistický šéf východního Slovenska, člen ústředního výboru a poslední komunistický předseda slovenského parlamentu, prostě komunista abychom zůstali federální - jako Brno, byl aspoň osobitý. Jel do Amazonky po stopách tuším svého děda- cestovatele a dobyl Severní pól, píše rozhlasové hry, nazpíval cedéčko písní a hlásil se k tomu, že je mantácký Němec z Medzeva. Zůstala mu však mluva komunistického aparátčíka, byť mu na druhou stranu bylo jasné, že Slovensko, chce-li přežít, musí do Severoatlantické aliance a Evropské unie. Přesto všechno byl spíše postavičkou, než postavou, jak by si úřad prezidenta země žádal. Ale na druhou stranu, přestože mluvil někdy zmateně a ještě zmateněji se choval, měl to v hlavě pokud šlo o osud vlastní země mnohem víc srovnanější, než pan Václav Klaus, což tvrdím s plnou vážností těchto slov.

Ivan Gašparovič, druhý výsledek druhého kola slovenských prezidentských voleb, se stal prezidentem omylem. Omylem, který někdy vytvoří dvě desetiny procenta hlasů, díky nimž postoupil do finále on a nikoli tehdejší ministr zahraničí Eduard Kukan. "Proti Mečiarovi ve druhém kole slovenských prezidentských voleb vyhrají i mluvící hrábě," říkalo se tehdy na Slovensku a Ivan Gašparovič toto heslo potvrdil.

Není mluvícími hráběmi, je vysokoškolským profesorem a má téměř osmileté zkušenosti z funkce předsedy parlamentu, ústavně druhé nejvyšší a fakticky třetí funkce ve státě. V ní však v době mečiarismu totálně selhal a projevení nepatrné pokory před tímto selháním stačilo k tomu, aby mu částí Slováků bylo odpuštěno. A v druhém kole už to bylo jedno, hlavně aby prezidentem nebyl Mečiar.

Dnes Slováci volí po pěti lety znovu. A poprvé po letech patnácti nemusí vybírat menší zlo, protože Vladimír Mečiar už do voleb nešel. Gašparovičova soupeřka Iveta Radičová může, jak napsal Ivan Šimečka, dostat Slovensko v tom dobrém na titulní stránky novin. Nejen tím, že je žena, což už samo o sobě je v naší machistické společnosti zázrak, ale navíc je to žena výjimečná. Svými zásadami, svým sociologickým vzděláním, oddaností svobodě a skutečně sociálně cítící a přemýšlející o budoucnosti své země.

Zůstane-li prezidentem Ivan Gašparovič, chtěl bych napsat, že nic strašného se nestane.

Ale ono se stane. Slovensko bude mít slabého prezidenta, který navíc v těžké době už jednou selhal. Těžká doba se znovu blíží a to nejen na Slovensku. Slovensko by jeho zvolením ztratilo dlouhých pět let. Život je příliš krátký na to, abychom si mohli dovolit ztratit pět dlouhých let. Nám v Česku se to loni touhle dobou v ironickém slova smyslu povedlo. Věřím, že Slováci poučeni těžkou historií devadesátých let neudělají stejnou chybu. Moc bych si to přál, nejen kvůli nim, ale i kvůli nám. Protože kdyby po dnešku stanula v čele Slovenska Iveta Radičová, viděli bychom, jak jiná by tato země mohla dnes být, kdyby prezidentem už nebyl pan Václav Klaus.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .