Středoevropský fejeton Luboše Palaty

U tohoto stolu z bílého, březového dřeva jsem sedával i to poslední bratislavské jaro před pěti lety. Tehdy jsem ještě nevěděl, že je poslední, ale co člověk o životě, který je před ním vlastně ví. Žil jsem rozkročen mezi Prahou a Bratislavou, v Praze jsem nechal celý život, který byl předtím a v Bratislavě jsem žil ten, který mohl být budoucností. Minulost, závazky a možná to, čemu se říká kořeny mě nakonec vrátili zpět do Prahy. Nelituji toho, protože není čeho litovat, neboť neznáme běh věcí, které by se udály, kdybychom se rozhodli jinak.

Ještě předtím, než jsem ze Slovenska odjel, jsem možná pohnul jeho moderními dějinami. Nechtěně, mimoděk, ale pohnul. Bylo stejně jako dnes před prezidentskými volbami. Favorité byli vlastně pouze dva. Jako ostatně do té doby vždy bývalý premiér, z mého pohledu ostuda a věčný stín Slovenska Vladimír Mečiar a tehdejší dvojka nejsilnější vládnoucí strany Slovenské demokratické a křesťanské unie, ministr zahraničí Eduard Kukan.

Přestože Kukan byl oporou protimečiarovské koalice a jako ministr zahraničí se zasloužil o návrat Slovenska do NATO a o jeho vstup do Evropské unie měrou, která je nesporná, měl i on svoji temnou minulost. A to temnou pořádně. Vystudoval v Moskvě, byl komunistou a jeden čas dokonce v kabinetu husákovského ministra zahraničí Chňoupka. Byl pak dokonce na ambasádě ve Spojených státech a tam se jen tak někdo neposílal.

Byl rok 2005 a v Česku se už tehdy otevírali komunistické archivy. Jedním z těch, do nichž jste jako novinář mohli bez problémů nahlédnout, byl i archív ministerstva zahraničí. A tak jsem sedl do auta a vydal se do Prahy. Složku se jménem Eduard Kukan mi přinesli za chvíli. Končila v roce 1975 - archivy se totiž otevírají po dvaceti letech - a tak tam z klíčového předlistopadového období kariéry Eduarda Kukana nebylo téměř nic. Ani působení v Chňoupkově kabinetu, ani jeho americká hlášení. Jen pár listů z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let, kdy byl jako mladý diplomat v africké Zambii.

Lidé, kteří sloužili komunistům a pohybovali se v soukolí moci, někdy říkají, že nic špatného neudělali. Možná, že ten pocit měl a má i Eduard Kukan. Jenže když by jste si přečetli ta jeho hlášení z Afriky, asi byste ten pocit také neměli. Nebylo tam nic strašného, ale pár udavačských zpráv o nějakých geolozích, inženýrech a dalších odbornících, kteří v africké Zambii působili jako pomoc Československa, tam bylo. Vše proloženo soudružskými pozdravy, vyjádřeními podpory Sovětskému svazu a vší tou omáčkou, co byla tehdy nutná.

Jak říkám, nic strašného, ale přesto v tom jaře roku 2005 odpudivě komunisticky zapáchajícího. Zklamán, že jsem toho nenašel víc, Kukanova hlášení ze Spojených států, kde působil na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let by byla jistě mnohem výživnější a odpudivější, jsem si ze zažloutlých listů zapsal pár perel a odjel zpět do Bratislavy. U bílého, březového stolu jsem pak na počítači sepsal poměrně velký článek a musím říct, že být Eduardem Kukanem, tak bych ho nečetl rád. Napsal jsem v něm, že tento klíčový muž prozápadní vlády byl slouha komunistů, práskal na chudáky inženýry, jestli jsou v té Africe dostatečně ideově vyspělí a soudružsky pomáhal sovětům uskutečňovat v Africe záměry tábora míru a socialismu.

Nechtěl bych tu přeceňovat moc novin a novinářů, ale je možné, že jsem tím článkem pohnul slovenskými dějinami. Eduard Kukan totiž v prvním kole prezidentských voleb zcela překvapivě skončil až na třetím místě, daleko za Mečiarem a o dvě desetiny procenta za současným prezidentem Ivanem Gašparovičem. V druhém kole se pak nedalo dělat nic jiného, než dát hlas Gašparovičovi, byť ten nejenže byl komunista, ale také v tom nejtemnějším období slovenských novodobých dějin v druhé polovině devadesátých let Mečiarova pravá ruka. A spoluviník všech politických zločinů, co se jich tehdejší vládci na Slovensku dopustili.

Sedím po pěti letech u březového stolu z Bratislavy a je mi to líto. Kukan by byl býval stokrát lepším prezidentem, než Gašparovič a pokud jsem pohnul tehdy dějinami, tak na špatnou stranu. Dělal jsem jen svou práci a nenapsal nic než pravdu. Přesto i to může být někdy chyba, omyl, zkreslení skutečnosti, nebo alespoň její nezasazení do správného rámce.

Slovákům přeji, aby v těchto prezidentských volbách můj tehdejší omyl napravili a místo Ivana Gašparoviče si zvolili konečně důstojného prezidenta, nebo ještě lépe, prezidentku. A Eduardu Kukanovi i Slovensku se tímto, po pěti letech, dodatečně omlouvám.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .