Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Dobrá práce, skvělý šéf, slušný plat, noví přátelé, zajímavý a vlastně úžasný život. V tom sloupku jsem napsal o novostavbě Slovenského národního divadla, takové slovenském kulturním Temelínu, ošklivé stavbě husákovského střihu, tak ošklivé, že se nikomu nechtělo ani dostavět. Tak nějak jsem to do toho sloupku napsal. A ještě jsem navrhl, že nejlepší ze všeho by bylo tu rozestavěnou obludu zbourat. Věděl jsem o čem mluvím, každý den jsem se na ni díval z oken své kanceléře, budovy ze stejné husákovské doby, dodnes nazývané "novinářský mrakodrap". Hodně svých slovenských kolegů jsem tím tehdy naštval. Někteří se se mnou nebavili vůbec, jiní si stěžovali samotnému vydavateli, nebo šéfredaktorovi a jedna kolegyně, skvělá novinářka, co ji mám dodnes rád, si mě vzala stranou a řekla mi: "To si neměl tak napsat:" A já jí na to povídám: "Tak se podívej z okna, vždyť ten dům je komunistická obluda a nic lepšího, než ji zbourat, se s ní dělat nedá." Podívala se na mě a řekla větu, kterou mi změnila život: "Ale to může napsat nějaký Slovák, to nemůžeš napsat ty, jako Čech". Měla svatou pravdu a po dalším roce, když jsem se rozhodoval, jestli na Slovensku zůstanu, nebo se vrátím domů do Česka, jsem se díky této chvíli rozhodoval i mezi tím, jestli se chci stát Slovákem, nebo zůstanu Čechem. Češství vyhrálo a od té doby zase válčím na domácím bojišti, byť to slovenské jsem úplně neopustil a nikdy úplně neopustím.

Tahle příhoda se mi opět oživila, když se rozpoutal skandál kolem sochy, nebo jak se dnes říká, "instalace" Davida Černého v Bruselu. Faktem je, že jsem nikdy neslyšel o nějakém předsednickém artefaktu, že by se stal na dlouhé dny předmětem tak obrovské pozornosti médií a celé Evropy, jako právě Černého zobrazení států Evropské unie. Je to reklama nejen jemu, ale celému českému předsednictví, kterou, kdybychom si ji měli platit, tak se nedoplatíme. Pokud před odhalením sochy někdo nevěděl, že Česká republika v tomto půlroce Evropské unii předsedá - a nedělejme si iluze, většina lidí v Evropě to nevěděla, protože to většinu lidí v Evropě prostě nezajímá - po odhalení Černého sochy to ví každý, nebo skoro každý. Titulní stránky nejen největších, ale prakticky všech evropských deníků, měly nejen fotografii oné sochy, ale i obsáhlé články. Socha se dostala do všech zpravodajských relací po celém kontinentu a na chvíli vytlačila Gazu i krizi kolem dodávek ruského plynu, o krizi finanční nemluvě.

Mohl to být obrovský, celoevropský úspěch, kdyby to vedle geniálního nápadu nebyl také hloupý podvod. Ten podvod spočíval v tom, jak už všichni víte, že autorem zpodobnění jednotlivých zemí nebyli umělci z těchto států, jak měli být (a jak Černý téměř do konce tvrdil) ale jen on sám. A v tom je obrovský rozdíl, rozdíl, který mi připomněl můj slovenský zážitek.

Je obrovský rozdíl v tom, když nějaký Čech napíše o novém slovenském národním divadlu, že je to hnusná budova, kterou by bylo třeba zbourat a když to samé napíše nějaký Slovák. Je obrovský rozdíl, když by Bulharsko jako jeden velký turecký záchod zpodobnila bulharská umělkyně, jak se tvrdilo zpočátku před definitivním odhalením Černého sochy, od toho, když to samé udělá nějaký Čech jménem David Černý. Dokonce to může být i ten samý vtip, ten samý nápad, ale vyznění je úplně jiné.

Vyznění Davidovi sochy proto není, jak si dokáží dělat Evropané legraci, a to v některých momentech i dost tvrdou, sami ze sebe. Ale jeho socha je o tom, jak si nějaký Čech dělá legraci a to dost tvrdou a nechutnou z ostatních Evropanů. Ano, dá se říci, že na soše není jen Holandsko pod vodou a s čouhajícími věžemi minaretů, není tam jen Slovensko jako do papíru a maďarskou trikolorou převázaný uherský salám, ale je tam i Česko se se zářícími výroky Václava Klause. Což je taky vtip, ale navíc oproti mnoha ostatním zemím vtip trochu krotký a pochopitelný především nám, ne-li dokonce výlučně, Čechům.

Kdybych někde Davida Černého v těchto dnech potkal, tak bych pěkně od srdce řekl: Davide, ta socha je dobrá, ale tím, žes ji udělal jenom ty, jsi to pěkně s prominutím posral. Ale to Davidovi Černému nikdo říkat nemusí, to on ví. A myslím, že si vůbec nepřipadá jako mistr světa, ale spíše jakoby ho někdo spláchnul do toho bulharského tureckého záchodu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .