Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Rakouský Salzburg, jak jsme mu česky hezky říkali Solnohrad, vznikl už za Římanů u řeky Salzach díky dvěma horám, které chrání město od severu i od jihu a vytváří kolem řeky téměř dokonale chráněnou kapsu.

Na jedné z hor je benediktýnský klášter, v dobách raného středověku znamení kulturní vyspělosti a příslušnosti ke křesťanskému Západu. Tady byl založen v roce 700, v Čechách o tři století později.

Na straně druhé je mohutná pevnost, která od svého založení v desátém století byla mnohokrát přestavována, ale nikdy nebyla dobyta. Američané ji na konci války dobíjet nemuseli, protože nacistický velitel města měl dost rozumu, aby se při jejich příchodu vzdal a nenechal o město, už tak dost poškozené bombardováním, na počátku května 1945 bojovat.

Ale stejně, když si vezmete v úvahu, že během válečného bombardování bylo zničeno čtyřicet pět procent domů a to včetně části barokní katedrály, tak vás při pohledu z pevnosti dolů na město napadají různé myšlenky. Salzburg pod vámi totiž vypadá jako ze škatulky, jakoby tu válka nikdy neproběhla, jakoby tu nebylo patnáct obrovských náletů, jakoby město nebylo z půlky zničeno. Kdyby vám to předem neřekli, tak stopy po bombardování nepoznáte ani v barokní katedrále. A i když vám to řeknou, tak marně hledáte a nenajdete, tedy lépe řečeno, já jsem nenašel, která část katedrály byla bombardováním zničena a které ne.

A tak mě napadla a pak se někde v podvědomí uhnízdila myšlenka, zda ještě platí jedna moje velká a dalo by se říci poslední omluva pro září 1938, kdy jak známo jsme mohli bojovat proti Hitlerovi a nebojovali. Já jsem si vždycky toho Beneše omlouval při pohledu na Prahu, libovolno jestli od Pražského hradu, nebo z některého z mostů přes Vltavu. Říkal jsem si celá dlouhá léta, dobře nebojovali jsme, jsme před celým světem, který o tom něco ví, tak trochu za zbabělce. Ale kdybychom tehdy bojovali, tak by tu tady ta nádherná Praha nebyla. A že někdy stojí za to nebojovat, protože díky kapitulaci uchováte něco, co by jinak bylo nenávratně zničeno. A že ta naše Praha ze jednu kapitulaci stála.

Nevím, kolik mohl Hitler v září roku 1938 poslat letadel, kolik by jich doletělo nad Prahu. A kolik z nich by naši skvělí letci, kteří o pár let později pomáhali zachránit Velkou Británii, sestřelili. Ale troufám si říci, že daleko méně, než kolik byli schopni na konci války nad Salzburg poslat Američané. A zřejmě by i Hitler jen těžko vydával rozkaz k úplnému zničení Prahy, jak říkají dodnes mnozí sudetští Němci, nejkrásnějšího německého města. I proto, že tehdy v Praze ještě žilo mnoho desítek tisíc pražských Němců, byla tu německá univerzita, německá opera, na Příkopech, v domě, který jsme si v roce 1945 naschvál přejmenovali na Slovanský dům, byl dům německý.

Shrnuto a podtrženo, možná, že by Hitler nad Prahu žádné bombardéry s rozkazem Prahu zničit nakonec ani neposlal. Prostě blafoval a blafoval jak v září 1938, tak v březnu 1939, kdy to ostatně měli Němci od Mělníka do Prahy nějakých třicet kilometrů.

Dívám se ze salzburgské pevnosti na šedavé střechy starého města, které pode mnou vyrůstá v tomto předvánočním čase jak z pohádky. A nemohu si neříci, že kdyby nám Hitler tu Prahu pobořil, že bychom si ji postavili znovu. Tak jako si své město, z poloviny zničené válkou, dokázali znovu postavit Salzburčané, tak jako dokázali z ničeho vystavět svoji Starůvku Varšavané. A tu Prahu by po válce stavěli jiní Češi, hrdější, s nezlomenou páteří, Češi, kteří by nevyháněli své české Němce, protože by si dobře pamatovali, jak velká část z nich spolu s nimi bojovala proti nacistické potopě. Bylo by to všechno jinak, ale Praha by přitom mohla být stejně krásná, jako je dnes. Protože bývalo zvykem, že když něco dokázali Rakušané, dokázali to i Češi a lépe.

Ale dějiny, jak mi smířlivě velí adventní čas, musíme brát tak jak jsou. A je čas adventní, takže bych měl dodat, že až ty předchozí myšlenky při vyhlídce na Salzburg mě tady, v západním koutu Rakouska, obklopuje nádherná předvánoční atmosféra, v níž se hezky rozprostírá klid v duši. A zima kolem mizí při prvním "glüweinu", jak se tady nazývá starý dobrý svařák.

Krásný, ničím nerušený advent z Rakouska, moji milí přátelé.