Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Turistů je v Paříži mnohem víc, než v Praze a až na naprosté výjimky typu Monmatre, nebo Louvru nejsou vidět a Paříž je stále městem Pařížanů. Mám v sobě na spoustu dalších let uloženo mnoho nezapomenutelných pohledů, od modře, unijně zářící Eifelovky, vždyť Francie přece Evropské unii předsedá, přes podomní antikváře na břehu Seiny až po malé bistro, kde si každý večer, krátce před půlnocí dávám dvojku dobrého červeného. Mám za sebou pár zajímavých setkání s lidmi, kteří rozhodují o francouzské diplomacii a politice, několik zcela úžasných obědů a večeří, které se vám poštěstí pojíst opravdu jen v Paříži a snad k nim v příštích dnech přidám i pár galerií a nějaký z vyhlášených nočních klubů.

Ale tohle všechno nepřebije jednu větu, kterou jsem slyšel tento týden u malého francouzského farmáře nedaleko Toulouse.

Stáli jsme u jeho husí farmy, k níž ze svých úspor přistavěl výrobnu nedostižných husích játrových paštik a bylo vidět, že tento nevelký muž v brýlích svojí prací žije. Dokázal hodiny a hodiny vyprávět o tom, jak své husy chová, co jim dává za krmení, jak se o ně stará. Nebo jak vyrábí své paštiky, polévky, kachní škvarky a všechno možné, co jde z výborné suroviny jménem gaskoňská husa vyrobit. Nedělal ale ani okolky, když zazněla otázka, kolik že si svojí husí farmou, výrobnou a malou prodejničkou svých produktů vydělá. Důležitá nebyla částka, která zazněla, ale věta, které následovala po ní. "Musím dělat mnohem víc a daleko víc se snažit, abych si vydělal tolik, kolik před dvaceti roky," řekl onen Gaskoněc a neříkal to s nějakou ukřivděností, nebo naštvaností na život.

Myslím, že je to věta, kterou bychom si i my ve střední Evropě měli zapamatovat. Za posledních dvacet let většina z nás, samozřejmě uvědomuji si, že ne všichni, zažila zlatou dobu. Dobu, kdy nám každý rok stoupaly platy, když ne v korunách, tak v eurech určitě. Kdy jsem si za stejnou práci toho mohli pořídit více a lépe si žít. Zahleděni do daleko bohatších sousedních zemí, z nichž především Rakousko patří mezi světovou špičku, jsme pořád nespokojeni, ale nemáme být proč. To, co jsme zažili v posledních několika letech a to, co vlastně stále zažíváme, jsou neopakovatelné roky. Léta malého hospodářského zázraku, do značné míry podpořeným, když ne rovnou zapříčiněným naším vstupem do Evropské unie.

Dokonce i české platy, díky zdeformovaným cenám stále poněkud mizerné, se v průměru vyšplhaly k tisícovce euro, což už je suma, za kterou musí vyžít i leckterý z našeho pohledu bohatý Západoevropan. Máme se prostě dobře, někteří z nás dokonce skvěle a i ti, co žijí z třeba z důchodů nemusí dřít bídu s nouzí.

Hlavně jsme si ale zvykli na to, že je to tak už dlouho a přijde nám, že by to tak mělo a mohlo zůstat na pořád. Jenže naše mzdy už jsou třeba hlavně v dolarech, ale už i v eurech dost vysoké. Dost vysoké na to, aby se vyplatilo přestěhovat továrny od nás na Ukrajinu, do Vietnamu, nebo do Mongolska. Možná i nás čeká věta, kterou řekli zaměstnancům jedné z francouzských továren, když ji stěhovali do Rumunska - když chcete práci, můžete se tam přestěhovat také. Možná, že tak "hrozné" to nebude, ale to, co nás podle všeho nemine, je osud onoho gaskoňského farmáře, že budeme pracovat více a za stejné, nebo ve výsledku trochu menší peníze, než dnes. Stalo se to před pár lety Němcům, stalo se to Francouzům, stane se to teď podle všeho Američanům.

Není to tragedie, je to život. Užívejme si proto babího léta našich zlatých časů. A budoucnosti se nebojme. Farmář v Gaskoňsku se také nebojí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .