Středoevropský fejeton Luboše Palaty

12. červenec 2008

Mraky se začaly trhat a letadlo se počalo snášet nad časně letní středočeskou krajinu. Byla to krása, jakou jsem celých těch osm dní předtím neviděl. A to jsem viděl západ slunce nad mořem v rajsky subtropickém Batumi, úchvatné gruzínské kláštery mezi zelenými lesy a nedotknutelnými kavkazskými horami.

  • Středoevropský fejeton Luboše Palaty
0:00
/
0:00

V ázerbájdžánském Baku jsem jen otevřel dveře rozlehlého prezidentského apartmá a přede mnou se otevřel pohled na zdánlivě nekonečné Kaspické moře, jež přitom končí, neb není mořem, ale jezerem. A nejen v srdci, ale i fyzicky, v oleji umělecky jakýmsi malířem ztvárněný, se mnou zůstává mystický Ararat, tyčící se na dotek od arménského Jerevanu. Všechno to bylo úchvatné, ale nic z toho se nevyrovnalo oné uspořádané, mírumilovné krajině na východ od Prahy, kudy se náš letoun snášel k letišti Praha-Kbely. Když se vrátíte po takové cestě, na níž člověk navíc provází tak okouzlujícího politika, jakým je z dýmky bafající kníže a ministr to zahraničí Karel Schwarzenberg, čekají vás vždy otázky typu, jak se vám tam líbilo. Byl jsem na Kavkaze naposledy, nerad to přiznávám, skoro před dvaceti lety. Tehdy to byla a dodnes zůstala krajina mého srdce. Život se ale ubral jinými cestami, a tak jsem svůj milovaný Kavkaz sledoval už jen, řekněme zpovzdálí. Nebyl jsem sám, v takovém Jerevanu začíná česká diplomacie prakticky z nuly, což je dobré si přiznat a ještě lepší to začít napravovat. Měli jsme svých starostí dost sami se sebou a nějak nám nezbývali síly na tuto vzdálenou hranici Evropy. Poslední to výběžek dávné evropské civilizace, jež se tu vetknuta mezi horami udržela po více než jeden a půl tisíciletí.

Základní pocit, o němž teď těm, kteří to ode mě ještě neslyšeli, už pár dnů vyprávím, je pocit, jak šťastných dvacet let jsme tu my ve střední Evropě zažili. Před těmi dvaceti lety, kdy jsem jezdíval na Kavkaz z českého pohledu viděno velmi často, tedy i několikrát ročně, byl tamní svět a ten náš poměrně srovnatelný. V něčem, především ve vínem, čajem, ovocem a vlastně vším oplývající Gruzií, dokonce blahobytnější, nebo aspoň barevnější než tady u nás, v šedi utopeném husákovsko-jakešovském Československu.

Míra národní hrdosti a vědomí jisté civilizační nadřazenosti nad Rusy tu byla pro člověka z okupované, ponížené středoevropské satelitní země dokonce zahanbující. Rusko a Rusové sice připojili Zakavkazsko ke svému impériu, ale za ta dvě století se jim nikdy nepodařilo získat duše Gruzínů, Azerů, Arménů, o Svanetech, Adžárcích a dalších malých kavkazských národech ani nemluvě.

To bylo pro Čecha, který nutně získal pocit, že Rusům jsme my Češi své duše zaprodali už rok, dva po srpnové okupaci, úchvatné sledovat.

Po dvaceti letech je to všechno nějak jinak. Ano, jsou tu tři nové, samostatné státy, ale skoro všude máte pocit, že se tu čas na ta dvě desetiletí v lepším případě zastavil. Války, které tu všechny tři zakavkazské státy počátkem devadesátých let zažily, přinesly smrt, zmar, vládu válečných mafií místo vlády práva. A hory křivd a nenávisti, jež dodnes ovládají celý region. Zvláštní na tom je, že nejméně dotknutý je stát, který prohrál nejvíce, turkický Ázerbájdžán, jež přišel o čtvrtinu svého území. A to ne čtvrtinu jen tak nějakou, ale jeden z mála zelených, úrodných koutů v této jinak vyprahlé, polopouštní zemi. A největším poraženým je válečný vítěz, hrdá, bojovná Arménie, která nejen uhájila své krajany v Náhorním Karabachu, ale jejíž vojska dodnes leží v zákopech zaříznutých hluboko do ázerbájdžánského vnitrozemí.

Arménský Jerevan dnes působí stejně bezútěšně, jako když jsem se tu v zimě roku 1991 snažil marně najít nějaký telefon, z něhož by se dalo zavolat do Prahy. Kromě samého centra Jerevanu neosvětlené ulice, rozbité silnice, rozpadlé fontány a prázdno po miliónu lidí, kteří odtud utekli, protože ani jako Arméni nemohli v takovéto Arménii dál žít.

My Češi žijeme v krásné zemi. V zemi, která už po šedesát let nepoznala válku. Jizvy po vyhnání třech miliónů Němců, jediné zlé věci, kterou Češi v minulých staletích udělali, se pomalu zacelují. Jsme v Evropské unii, v NATO, máme svobodu a demokracii, krást se tu pomalu přestává, uplácet trochu také a naši vládci nejsou sice ideální, ale úplní lumpové to také nejsou.

Žijeme našem malém, horami obkrouženém ráji, jsme bohatí a svobodní a to nejen relativně, ale skutečně jsme. Je to dar, který mnoha národům, jako těm na Kavkazu, zůstal upřen.

Vítejte ve střední Evropě, požehnaném to koutu světa.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: pal