Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Žasnout musíte i v místech, kde byste normálně nežasli, protože co je na akvaparku k žasnutí. Jenže tento akvapark je jako žádný jiný. Tropical Island je totiž v budově, která je asi svého druhu jediná na světě. Bývala tu továrna na vzducholodě. A ještě si vzpomínám, jak jsem někdy v devadesátých letech i já četl a možná i psal články o znovuzrození těch báječných strojů, které létaly přes oceán z Evropy do Ameriky už v době, kdy se letadla odvážila tak leda přes Lamanž. Jenže doba se zrychlila a vzducholodě, tentokrát už bezpečnější, protože byly plněné nikoli výbušným vodíkem, ale nevýbušným héliem, neprorazily. Uprostřed braniborských lesů, na místě bývalé sovětské vrtulníkové základny, tak zůstala stál neuvěřitelná půl kilometru dlouhá, tři sta metrů široká a co já vím, možná sto metrů vysoká stavba.

Stal se z ní akvapark. Ohromující nejen svými rozměry, ale také tím, jak málo je umělý, alespoň v porovnání s akvaparky, kterých jsem po Česku i po světě už pár viděl. Uprostřed bazénů se skutečným jemným plážovým pískem je ostrov, na němž rostou tisíce palem, banánovníků a všelijakých rostlin. V řece plavou neumělé ryby a želvy a když si tu zaplatíte přenocování v kempu, který je samozřejmě uvnitř obrovské budovy, můžete tady, v chladném a často nehostinném Braniborsku prožít skutečnou tropickou noc.

Nestojí to mnoho, pár desítek euro a navíc z Berlína jste tu za hodinu, z Prahy za dvě a něco a z polské Wroclavi jak bysmet. Východní Němci tady pod střechou továrny na vzducholodě s úžasem zjišťují, že Češi a Poláci už mají skoro stejně peněz jako oni a protože si je vydělali prací a nikoli čekáním na pomoc ze západu, umí si je šťastně užívat. Nebyl jsem v Tropical Island poprvé a pokaždé jsem tu potkal obrovské množství polsky a česky mluvících rodin, které se radovaly z času stráveného v tomto malém akvaparkovém zázraku. Ostatně prospekty už tu mají polsky i rusky a česky se už tisknou, protože jsme tu váženými hosty, bez kterých by Tropical Island dopadl stejně, jako ta továrna na vzducholodě. Zkrachoval by.

A je docela dobře možné, že tak jako ve zdejším akvaparku to postupně dopadne s celým východním Německem, nebo aspoň jeho částí přimykající se k Česku a Polsku. Od sjednocení Německa odsud přes již zmíněnou obrovskou pomoc ze západu odešla už čtvrtina z dříve skoro dvaceti miliónů obyvatel a každý rok přibývají další sta tisíce. Východoněmecká města proto bourají celé čtvrtě pustých domů, v nichž nikdo nechce bydlet. Nebo je nabízejí ze zoufalství Čechům a Polákům, kteří s úžasem zjišťují, že pořídit si bydlení v Německu, tedy tom východním, je přijde o dost levněji, než u nich doma.

Nebude to hned, ale postupem času se může stát, že po tisíci letech se zase Slované vrátí tam, odkud byli vypuzeni po roce tisíc, kdy začaly zanikat slovanská knížectví, která byla po celém dnešním východním Německu až po Hamburk. Poláci a Češi by mohli být povzbuzením i pro Lužické Srby, poslední ze slovenských národů, který dokázal po staletí čelit germanizačnímu tlaku a dnes je před zmizením. Ve Spreewaldu, úžasném labyrintu lužních lesů v meandru Sprévy padesát kilometrů pod Berlínem, už žádné Lužické Srba nenajdete. Po celém Německu proslavené Spreewaldské okurky tu už dělají Němci a také lodě, které tu po kanálech vozí sta tisíce turistů, tu oblečeni do slovanských krojů řídí samí Němci.

I sem ale jako první průzkumné hlídky přichází čeští a polští turisté a Němci zjišťují, že se s nimi nedomluví. "Bylo by možná dobré, kdyby tu průvodce dělali Lužičtí Srbové, ti by se s vámi domluvili," uvažuje nahlas šéfka místního turistického sdružení.

Východní Německo, které i skoro dvacet let po sjednocení zůstává "jiným Německem", tak trochu "naším Německem", vás prostě stále překvapuje. Také proto tam tak rád jezdím. A vás zvu také. Třeba i vy budete překvapeni.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .