Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Ale protože tatínka, který prodával elektrárny, zase začali pouštět služebně na Západ, začal se moje sbírka naplňovat. Před pár týdny jsem na ni znovu narazil. Pohledy jsou uspořádány v papírových pytlících, na nichž je jméno státu, známky podle států abecedně v albech a jen můj tlustý, těžký pořadač mincí chybí. Zbyla jen velká, hodně, opravdu hodně těžká krabice od bonboniéry, která byla ale jen takovým depozitářem. Všechny důležité mince, včetně takových pokladů jako skoro dekové stříbrné filipínské peso, nebo krásné chilské mince s kondorem, byly v onom zeleném pořadači. Bojím se bojím, že padl na vrub vášni mého bratra, který se před mnoha lety stal obětí hracích automatů a prohrál na nich všechno, co měl a občas i to, co nebylo tak úplně jeho.

Když jsme se probíral zbytkem svého mincového království, padl na mě smutek a nostalgie. Smutek z toho, že ta sbírka už dnes ztratila smysl. Polovina Evropy má euro a ty stovky mincí, včetně třeba krásných francouzských franků, nebo italských lir s mnoha nulami, jsou už pouhými muzejními exponáty. A u těch zbývajících, jako třeba dánské koruny, která má uprostřed dírku a je prostě nádherná, nemá člověk jistotu, že se za rok, dva či pět muzejními exponáty nestanou. Tak jako kyperské libry, které jsem si z rozděleného ostrova na kraji Evropy přivezl z dovolené teprve před několika lety. Snad jenom u ukrajinských hriven, ruských rublů, nebo gruzínských lari si člověk může být jistější, že mu ještě pro příští desetiletí vydrží. Ale jistý si být úplně nemůže. Stačí, když se Evropská unie zase o kousek rozšíří a chlamst, je po měně.

Na obranu eura je ale třeba dodat, že každý stát si, zřejmě proto, aby se numismatici nevzbouřili,vydává své vlastní euromince. V naší části Evropy je tak trochu zázrak, když se vám do ruky dostane jiná, než německá verze, občas nějaká ta rakouská, nebo ještě francouzská. Ale irskou eurominci jsem viděl poprvé až v Irsku a slovinskou ještě nikdy, byť už Slovinsko v eurozóně rok a půl spokojeně je.

Teď mi zřejmě nastane velký problém. V polici, mezi knihami, krabicí s vizitkami a hrnky s tužkami, které tam ukrývám před všudypřítomnými skřítky tužkožrouty, je velký kovový hrnek. Dostal jsem ho před třemi roky od Putina před přehlídkou k šedesátému výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce. Na rozdíl od batohu, kterému už odešel zip a polní lahve, která nikdy úplně netěsnila, slouží hrnek stále svému účelu. Je totiž místem mých mincových rezerv ve slovenských korunách.

Nevím jak u jiných mužů, ale u mě se moje "mužnost" projevuje tím, že mám pořád po kapsách nějaké mince. Z kapes se tyto mince většinou dostanou na podlahu, na stůl a rozutečou se neorganizovaně po bytě. Dívky a ženy, které se mnou občas zkusí bydlet, to většinou těžce snáší a proto vymýšlejí různá shromaždiště, na které to, co ze mě padá, s láskou ukládají. Pokud totiž nejsou důsledné, tak mince časem ucpou pračku, což je jedna z mála věcí, které v mé jinak poměrně bohémské domácnosti spolehlivě fungují.

Dívka, která se mnou zkouší bydlet poslední měsíce, vybrala Putinův hrnek jako shromaždiště mincí slovenských, jichž se v mých oděvech a v mém bytě vyskytuje stále "neúrekom". A to přesto, že od mého slovenského působení už uplynulo hezkých pár let. Dívka, jež mě tu teď s láskou opečovává, je důsledná a Putinův hrnek už je až po okraj plný.

Brzy ho budu muset vzít a odjet s ním na Slovensko, abych ho vyměnil za pár euromincí, nebo bankovek, protože i Slováci budou mít od nového roku euro. Nebo ho možná raději vezmu a zakopu někde za zahradě. Třeba za pár tisíc let nějakému týmu čínských archeologů, který tu bude pátrat po zaniklém evropském osídlení, zamotá hlavu. Což, jak jistě uznáte, za pár euro stojí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .