Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Byly to čtyři strany, jednou měsíčně, na nich byly články od lidí, novinářů ze všech čtyřech zemí středoevropské postkomunistické Evropy. Někdy to bylo zajímavé, někdy méně, ale když nic jiného, tak jsme o sobě alespoň trochu věděli. Dnes se obávám, že toho o sobě, my souputníci, tedy Češi, Poláci, Slováci a Maďaři, nevíme skoro nic.

Všechno se samozřejmě dá najít na internetu, ale přes všechny ty vyhledávače je internet stále větší a hůře prostupnější džungle, kde se sice dá všechno najít, ale také tam při nedostatku trpělivosti a umu nemusíte najít vůbec nic.

Noviny by klidně mohly v době internetu zaniknout, ale nezanikají. Jednak papír je papír a informace na něm vytištěná má stále trochu jinou váhu, než onen virtuální web. Ale hlavně by vám noviny, tedy dobré noviny, měly dát jasně najevo, které zpráva je skutečně důležitá a kterou se nemá smysl příliš zaobírat.

To, že ony Středoevropské noviny v devadesátých letech vycházely, byla proto sama o sobě zpráva čtenářům, že je dobré, aby o sousedních zemích Česka něco věděli. Že je užitečné mít srovnání a nenechat se opít rohlíkem svých politiků.

Ty Středoevropské noviny byly dobré také k tomu, že byla skupina novinářů, kteří o sobě takříkajíc věděli. Museli si telefonovat, scházet se, dohadovat o tom, co na těch čtyřech stranách bude. Nic takového tu dnes není a jsou chvíle, kdy to chybí, nejvíce právě nám novinářům.

Ve čtvrtek vyšly na Slovensku všechny noviny s bílou titulní stranou na protest proti novému tiskovému zákonu. Zákonu hlavně vůči novinám hloupému, zlomyslnému a v případě, že by se ho někdo rozhodl uplatnit do puntíku vlastně likvidačnímu. Kabinet Roberta Fica, naštvaný z toho, že žádné slovenské noviny nechválí jeho úžasné úspěchy, chce tímto zákonem nařídit novinám, aby byly "objektivní". A zavádí takzvané právo na odpověď, tedy právo každého, o kterém noviny cokoli napíší, se k tomu na stránkách těchto novin vyjádřit. Na tom samém místě, v tom samém rozsahu. A to prosím nikoli jen v případě, že noviny otisknout lživou informaci, ale kdykoli, kdy bude mít dotčená osoba, či instituce pocit, že by to napsala, vyjádřila jinak, případně se prostě jen pochválila.

Je to tak bláznivé a pitomé, že si člověk řekne, že to předkladatelé zákona nemohou ani myslet vážně. Ale oni to vážně myslí. Ten zákon už prošel hlasováním ve slovenském parlamentu a nebýt zásahu slovenské opozice, která v případě, že definitivně projde, odmítá schválit lisabonskou smlouvu Evropské unie, tak by na Slovensku už zákon platil. Celá Evropa se divila, jak může slovenská, tak proevropská opozice, ohrozit tak důležitou věc, jako je Lisabonská smlouva, kvůli tak malicherné věci, jako je nějaký tiskový zákon. Jenže to není žádná malichernost. Tiskový zákon, který je Fico odhodlán přijmout, je naprosto neuvěřitelným útokem na svobodu tisku, svobodu novinářského stavu, jež nemá obdobu ani v Putinově Rusku. Kdyby v Rusku navrhly jen poloviční podobu toho, co se chystá na Slovensku, tak vám garantuji, že by do Kremlu hned volal George Bush, Jose Manuel Barosso a možná i papež Benedikt XVI., jestli se Vladimír Vladimírovič úplně nezbláznil. Robertovi Ficovi viditelně nikdo netelefonuje. Slovensko je příliš malé a nikoho moc nezajímá. A to nejen ve Washingtonu, nebo Madridu, ale už v i takové Varšavě, kde o něm opravdu nevědí o moc víc, než že tam byl Mečiar a teď už tam není, byť on tam už zase je.

Jsem přesvědčen, že pokud nebude na slovenského premiéra Fica vytvořen tlak ze zahraničí, tak si svůj zákon likvidující slovenské novináře prosadí. Tím nejmenším, co by noviny, když ne v celé, tak přinejmenším ve střední Evropě, měly pro slovenské novináře a vlastně i pro sebe udělat, je, že vyjdou na důkaz solidarity s nimi s prázdnou bílou stránkou také. A čím dříve, tím lépe. Než bude pozdě.

V dobách, kdy vycházely Středoevropské noviny, by to ostatně bylo samozřejmostí. Jenže, to už je takový novinářský dávnověk. Dávnověk, v němž být novinářem, znělo ještě hrdě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .