Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Tedy o ni to neuznávají ani Rusové. Protože to by se také někdo, třeba v Číně, mohl zeptat, jak je možné, že evropská země končí někde na Kamčatce a Vladivostoku a vnést otázku, jestli by to třeba nemohlo být jinak. Při těchto úvahách se mi už několik let vybavuje skandál s čínskými průvodci po moskevském Kremlu, kteří svým turistům říkali něco ve smyslu, že celá Sibiř je vlastně Rusy okupované čínské teritorium a že už to brzy bude jinak. Připomněl jsem tuto historku jednomu ruskému diplomatovi, s kterým jsem před cestou do Ruska popíjel na ruské ambasádě čaj. A bylo vidět, že ji zná a že mu vůbec nepřijde směšná. "Těch čínských přistěhovalců na Sibiři se ani nemůžeme dopočítat," dodal s smutkem v očích i v hlase.

Bez Sibiře a s hlavním městem v Petrohradu by Rusko bylo docela přijatelnou evropskou zemí. Petrohrad je totiž městem evropským, vždyť ho také car Petr I. založil v bažinách při ústí řeky Něvy jako "okno Ruska do Evropy". To bylo ještě v době, kdy Rusku žádná jiná okna nepatřila, v době, kdy ještě nemělo pod svojí nadvládou ani celou dnešní Ukrajinu, ani Polsko. Petrohrad je úplně jiné město než Moskva. Ani ne tak co do velikosti. Téměř pět miliónů obyvatel a vzdálenosti v desítkách kilometrů jsou rozměry na evropská, nebo přinejmenším středoevropská měřítka poněkud převelká. Ale jinak se tu cítíte jako doma, doma v Evropě. Jsou tu chodníky, po kterých se dá chodit a také chodí, ulice s obchody, kde neprodávají jen norkové kožichy, zlato, nebo předražené francouzské, nebo německé lahůdky, ale normální obchody pro normální lidi. Je tu uklizeno, dokonce tak, že když by přijel takový Rus z petrohradského nádraží na pražský "hlavák" připadal by si, že přijel do nějaké rozvojové, chudé a zaplivané země. Petrohrad také nemá ten nasládlý, žluklý pach špíny a prachu, který pořád ještě má Moskva, o dalších místech v Rusku nemluvě. Petrohrad nevoní, tak daleko se ještě světové voňavkářské koncerny a ruské platy nedostaly. Ale už nepáchne. Něco jako Varšava, nebo Budapešť, abych s těmi srovnáními nechodil daleko.

Petrohrad je městem, kde potkáváte historii na každém rohu. Z našeho středoevropského hlediska historii nijak historickou, vždyť ještě na začátku osmnáctého století byly na místě, kde dnes stojí Petrohrad jenom bažiny. Ale pro Rusy to historie je. Petrohrad totiž přežil vcelku ve zdraví jak dobu komunismu, tak druhou světovou válku, což se o většině ruských měst, s Moskvou na prvním místě, rozhodně říci nedá. Navíc byl stavěn jako carská metropole a to metropole největší, byť nikoli nejbohatší země tehdejší Evropy. Stavěli ho nejlepší evropští architekti osmnáctého a devatenáctého století a na mnoha místech je to vidět.

Zřejmě tím nejlepším, co mohl Lenin pro Petrohrad udělat, bylo to, když hlavní město komunistického Sovětského svazu přesunul do Moskvy. Petrohrad tak zůstal ušetřen běsnění socialistických plánovačů a architektů. Byť samozřejmě hradbami paneláků je obemknut, to už tak nějak v té naší postkomunistické Evropě ani jinak nejde.

To, co je na Rusku, na rozdíl od Česka, Polska, či Slovenska zvláštní, je to, že k těm starým panelákovým sídlištím přibývají nová. Vysoké, dvaceti, třiceti patrové paneláky jsou na nich postaveny sice trochu lépe, než ty za komunismu, sem tam se dá dokonce najít nějaký náznak architektury, ale jinak to jsou prostě ty staré paneláky. Akorát, že byt v nich stojí klidně i sto tisíc korun za metr, takže tak moc nechápu, kdo si to kupuje. Ale vzhledem na to, že se staví čím dál víc, někdo si to kupovat musí. "Stěhují se sem kvanta Moskvanů a ti zvyšují ceny bytů," naříká taxikář, který mě ta padesát euro veze z letiště do centra Petrohradu. "To je teď mezi boháči taková móda, mít jeden byt v Moskvě a druhý v Petrohradu."

Vzhledem k tomu, že jak prezident Vladimír Putin, tak jeho nástupce Dmitrij Medveděv se narodili a vyrostli právě v Petrohradu, je to možná prozřetelné. Co kdyby z Petrohradu zase udělali hlavní město Ruska. Jeden nikdy neví. V Rusku tedy určitě ne.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .