Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Začalo to už někdy na První republiky, kdy v Německu byla inflace jako dneska v Zimbabwe a krabička sirek tam byla za tisíce a pak za miliardy.

Na víře v korunu nezměnila mnoho dokonce ani nacistická okupace, která samozřejmě korunu znehodnotila, přinejmenším tím, že z ní udělala korunu protektorátní, ale zase to nebyl nějaký zásadní šok.

Před pár týdny jsem četl jeden z mých nejoblíbenějších článků, promluvu K.H.Franka k Čechům, kterou sepsal někdy začátkem května 1945. Tento vrchní protektorátní nacista, právem posléze pověšený, v ní nejen celkem přesně vylíčil, co nás Čechy se sovětskými osvoboditeli čeká, ale také tam tvrdil, jak si čeští dělníci v nacisty řízených továrnách na platech za války polepšili.

O úspory nepřipravili Čechy dokonce ani sovětští osvoboditelé a zpočátku ani Gottwaldovi komunisté. Víra v korunu a v to, že peníze na knížce jsou jakýsi základ životních jistot, přetrvala v jednom z mých dědečků dokonce i onen únor 1948. Byl řídícím učitelem v nevelkém polabském městě a měl podle všeho rád klidný spořádaný život. Babička mu marně říkala, ať ty peníze, kterými ho sourozenci vyplatili za podíl na rodovém statku, vezme a koupí nebo postaví dům. Nekoupil a nepostavil a pak přišel Zápotocký a s ním měnová reforma a z dědictví nebylo nic. Babička se na dědečka naštvala a jak jsem to tak pozoroval, zůstala na dědečka naštvaná ještě hezkých pár desítek let. Naštvali se i dělníci, kteří se kvůli měnové reformě poprvé proti komunistům vzbouřili a ti si už potom nikdy nic takového nezkusili. Postupem času se česká koruna opět stala onou jistotou, byť samozřejmě mít účet v tuzexových bonech, nebo nedejbože ve valutách bylo za Husáka daleko větší terno. Také jsem si na konci osmdesátých let jeden takový založil, ale velmi brzy mě přestal zajímat. Koruna se po listopadu 1989, kdy udělala pod Klausem skok k černému, tedy vexláckému kurzu dolaru a marky, opět stala tvrdou měnou. Tak tvrdou, že se mít v bance valutové konto se brzy nevyplatilo. Inflace samozřejmě přišla, nějak se ty komunistické ceny s těmi novými kapitalistickými musely srovnat, ale snad až na pozemky a domy to tak velký, ohromný rozdíl nebyl. Ostatně, úspory jsem si tehdy žádné nedělal a když jsem se nakonec pro ně rozhodl, tak zázrak jménem stavební spoření mi tu inflaci v klidu vynahradil.

Slovákům klesl kurz té jejich koruny k české o třetinu, ale pořád na tom byli lépe než Maďaři, kde jsem při každé cestě zjišťoval, jak že na tom ten jejich forint je. Moji polští přátelé si na domy půjčovali ve švýcarských francích, protože svému zlotému nikdy moc nevěřili a měli proč. A pokud jde o země dále na východ, jako Ukrajina a Rusko, tak tam se rovnou počítalo v dolarech, nebo v eurech, byť tam platili i domácí měny jako rubl a hrivna. V divné době, kdy se v postsovětském prostoru doslova rozpadl bývalý svět, přišli lidé o všechno, jako můj dědeček při Zápotockého měnové reformě a lidé místo normálních platů vydělávali najednou desítky dolarů a penzisté nedostávali ani to.

Já jsem před těmi patnácti lety začínal na platu nějakých sto dolarů, po pěti letech už těch dolarů bylo šest set a po sedmi tisíc, inflace nějaká byla, ale nikdo ji moc neřešil, nebýt cen plynu, elektřiny a nájmů, tak by si toho nikdo asi ani nevšiml. Koruna byla stabilní, inflace se udávala v procentech a v bankách přestaly platit úroky z uložených peněz. Jen stavební spoření vynášelo a tak tam dali Češi, včetně mě, všechny svoje úspory. Kdo by nedal.

Když jsme šli s mými polskými, maďarskými, nebo ukrajinskými přáteli na pivo, všiml jsem si, že oni okamžitě věděli, kolik vydělávají v dolarech, nebo eurech, kdežto já to musel z korun složitě přepočítávat. Což o něčem vypovídá. A také jsem byl zvyklý, že všechno u nás stojí pořád tak nějak stejně, nebo to dokonce zlevňuje. Jenže to už zjevně neplatí. Náš korunový stabilní svět se minulý rok podivně rozkýval. Dolar je za patnáct, euro za pětadvacet, ale rohlík, jak pohoršeně připomíná moje babička, už leckde za tři koruny. A ty noviny za deset taky už nekoupíte, tedy myslím noviny, co se ještě čtou.

Doufám, že to nebude trvat dlouho. Myslím, že přes snahu Václava Klause tu budeme do pěti, maximálně deseti let mít euro a s korunou by bylo dobré se v dobrém rozloučit. Bez drahoty, bez inflace, s eurem za dvacet a dolarem za deset, jak to ostatně už v roce 1990 navrhoval jeden "šílený" ekonom jménem Valtr Komárek.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .