Středoevropský fejeton Luboše Palaty

V Liberci jsem před nějakými dvaceti lety mohl bydlet. Jmenovala se Romana, psala básně, potom se živila reklamou a byla, samozřejmě, krásná. V tom osmdesátém pátém na básnické soutěži Marušky Kudeříkové, kterou jsem shodou okolností vyhrál, si mě ve Strážnici tak nějak vyhlédla. Rok to byla velká láska, pošťáci nosili mezi Prahou a Libercem dva tři dopisy denně, pak jsem se pět let snažil, aby to zase velká láska byla. A když už jsem byl na dosah, tak jsem se, zcela ne realisticky, zamiloval někde jinde.

Když jsem si pak zdůvodňoval, proč s Romanou nejsem, bylo jedním z důvodů, že bych musel žít v Liberci a nemohl žít v Praze. Což jsem si tehdy, nějakých patnáct let zpátky, nedovedl představit. Zestárnul jsem a po Romaně se mi občas zasteskne, jak se vám stýská po té první velké lásce, před kterou ještě žádné jiné velké lásky nebyly. A proto je tak nějak čistější, vzpomínky jsou průzračnější a člověk má pocit, že i život v této lásce strávený by měl sílu a průzračnost horského vzduchu na Ještědu.

Od té doby jsem byl samozřejmě na Ještědu mnohokrát. Romana se asi vdala, ani vygůglovat se nedá, takže místo za ní jezdím do Liberce se synem do akvaparku, nádherné zoologické, nebo botanické zahrady a samozřejmě na zázračný Ještěd. Zázračný i v tom, že někde na jeho úpatí jsem se před sedmi lety při náhodném setkání dozvěděl, že Hospodářské noviny hledají zpravodaje do Bratislavy, což mi změnilo život. Víc, než kdybych si býval Romanu vzal, protože místo stovky libereckých kilometrů jsem to pak do Prahy měl bratislavských tři sta, ale tak už to v životě bývá.

Díky tomu jsem ale mohl ještě lépe poznat město, kde se žije v celé střední Evropě nejlépe. Opět tím městem není Praha, ale rakouská metropole Vídeň. S Libercem má společné to, že ji stejně jako Liberec postavili rakouští Němci, protože za ně se Němci v Liberci tak nějak počítali a dodnes počítají.

Nad Vídní se sice netyčí žádný Ještěd, ale kopce to jsou obstojné, porostlé vinicemi a pak hustými lesy. A do Alp je to půlhodina autem. Na rozdíl od Liberce má však Vídeň ještě Dunaj, širokou, rozlehlou řeku, přesto však stále ještě řeku čistou. Tak čistou, že se v ní dá na rozdíl od pražské Vltavy bez obav koupat.

Vídeň jako město přitom není v žádném případě krásnější než Praha, nemá ty její kopečky, nemá Pražský hrad a nemá ani pořádné historické centrum. To proto, že v dobách, kdy byla Praha hlavním městem celé Říše římské národa německého, byla Vídeň takový malý krcálek. A pak už to prostě nedohnala, byť to, co v ní zbylo z doby, kdy byla metropolí rakousko-uherské monarchie, je úžasné a impozantní. Ale je to taková impozantnost Vinohrad, Žižkova, Smíchova a Holešovic. Což je sice takovému Američanovi, či Japonci vuřt, ale typickému Středo evropanovi to prostě přijde příliš nové.

Vídeň ale není úžasná svými stavbami, nýbrž tím, jak se v ní žije. Přes globální tlak posledních let neztratila ještě kouzlo sociální státy, podobnému vzdálené Skandinávii. Města, které ač velkoměsto, myslí na maminky s kočárky, na lidi na kolech, na ty, co chtějí chodit pěšky a podporuje ty, kteří místo auta zvolí tramvaj, či autobus. Myslí na to, že lidé nechtějí jen pracovat, ale také po práci odpočívat. A turistům se nepodřizuje, jako se to dělá v Praze, ale vychovává je. Do Vídně se proto jezdí na výstavy, do vídeňské opery, nebo na bílé lipicány, kdežto do Prahy na pivo a za holkama a na diskotéku. Což neznamená, že na pivo, tedy spíš víno, za holkama nebo na diskotéku se do Vídně jet nedá. Ale je to tak nějak navíc, když bez toho prostě nemůžete být.

Vídeň byla stejně jako dříve Praha městem mnoha kultur. Na rozdíl od Prahy, která své pražské Němce po válce vyhnala a stala se tak vlastně součástí Sudet, Vídeň nikoho nevyháněla. V posledních desetiletích navíc přijala obrovské množství cizinců, diplomaty OSN počínaje a bosenskými či íránskými uprchlíky nekonče. Je středoevropská a vlastně ještě světová.

Praha může být Vídní, ba má dokonce navíc. Ale bojím se, že se od ní v posledních letech víc vzdaluje, než aby se k ní blížila. Musím se proto zase někdy podívat do Liberce.

Toho nejlepšího města, které nám tu ti naši Němci tak říkajíc zanechali. Asi by si za to zasloužili po těch letech naše poděkování

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .