Středoevropský fejeton Luboše Palaty

V krbu plápolal trochu umělý, totiž plynový plamen a přítel mi to oznamoval s trochou strachu. "Neumím jazyk," říkal a jakoby se toho trochu chytal. "Jazyk, ty? To se naučíš, o tebe nemám ani trochu strach," odpověděl jsem mu a v jeho očích jsem četl, že jsem rozbořil jeho poslední obrannou linii. A věděl jsem, že mu nelžu, protože on je na jazyky na rozdíl ode mě bedna. "A žena říkala, že když je ten post tak důležitý a skvělý, tak by jí zajímalo, proč tam nejede sám velký šéf, stejně tady v Praze houby dělá," popsal mi v jedné větě, co se děje u nich doma, kde oznámil, že v létě už budou žít jinde. "To všechno zvládnete. Je to obrovská šance, prostě něco úžasného. Závidím ti!" řekl jsem a zřejmě jsem tím vyvrátil všechny jeho zbylé pochybnosti. A pak už jsme si objednali dvě skleničky nekřesťansky drahého vína, protože jak přítel dodal, musíme jsme to přece oslavit.

V pátečním magazínu Lidových novin jsem si přečetl rozhovor s profesorem Janem Švejnarem, prezidentským to kandidátem, v němž se ho pro mě poprvé někdo neptal jen na politiku, ale prostě na život. A nechal ho vyprávět, o tom, jaké to je v sedmnácti zabouchnout dveře, nechat doma svoji mladickou lásku a stát se emigrantem. Je to drsné, Jana Švejnara, který nestihl udělat v komunistickém Československu maturitu, nechtěli v celé Evropě přijmout na žádnou školu a tak musel za oceán. A udělal kariéru, velkou kariéru, o níž vypráví s neskromností Američanům vlastní. S neskromností, nebo sebejistotou, to už nechám na vás. Vypráví zážitky ze světa, který těm, kteří tady v Čechách celý život zůstali, musí připadat jak z jiné planety, nebo ze sna. Záviděl jsem mu, než jsem si přečetl větu o matce, kterou musíte opustit a matce nevlastní, tedy té cizině, na kterou si musíte zvyknout. A teď, pokud chce být Jan Švejnar českým prezidentem, tu nevlastní matku musí zase opustit. Ano, tak to je. Když odjedete ze země, kde jste se narodili, na léta, či desetiletí, tak se vám už jednou provždy to vaše srdce rozdělí. Máte o srdce víc, nebo o půlku méně, to záleží na úhlu pohledu.

Pan profesor Švejnar je prezidentským kandidátem a dostal se tak do velké politiky a za to jeho poloameričanství mu kopou do kotníků. Hlavně ti, kteří nikdy nic takového, jako zažil on a sta tisíce jiných, nezažili. Když tedy nepočítám většinu jeho politických protivníků, kteří jen hledají místo, kde si do Švejnara kopnout.

Ale v jednom mají svým způsobem pravdu. Ti, kteří to jednou zažili, jsou jiní, než ti, co mají ve slovu domov a domovina jednou provždy jasno. Před pár lety, když jsem takhle já vrátil ze Slovenska, kde jsem prožil začátek tohoto tisíciletí, jsme seděli v bytě mé kamarádky, která ta léta stejně jako já strávila také jinde ve světě, ale mnohem mnohem dál. "Nikdo a nic tady na tebe nečeká, nikdo tě necháme, protože už jednou provždy máš jiné oči, než oni," řekla téměř moudře, protože ona téměř moudrá je.

Do Prahy tento týden přijel polský premiér Donald Tusk a vládní palác v Loretánské ulici praskal ve švech. Spolu s desítkami především polských novinářů jsme se mačkali v malém sálečku, v němž se, Bůh ví proč, v posledních několika letech konají tiskové konference po jednáních předsedů vlád. Bavili jsme se s Poláky o všem možném a řeč došla také na emigraci. "My Češi ze své země neodcházíme do ciziny jako vy Poláci," říkal jsem s jistotou v hlase jednu z našich národních charakteristik. Neplatí to samozřejmě vždy a na všechny, jako většina národních charakteristik, ale obecně platí. Nikdy jsme neměli žádné kolonie, s výjimkou Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny, které jsme navíc koloniemi nikdy nenazývali a také jsme se na ně tak nikdy nedívali. Nikdo nás z naší země taky nikdy nevyháněl, s výjimkou Bílé Hory a nacistů, kteří to nestihli. Žijeme, tedy většina z nás, stovky ba tisíc let let na jednom místě, na malém kousku planety, uprostřed rozeklaného evropského poloostrova, v kotlině obroubené horami a ohraničené tokem řek.

"Opustíš-li mě, nezahynu. Opustíš-li mě, zahyneš," nebo tak nějak, vtloukali nám do hlav komunisté, abychom nikdy nepomýšleli na cizinu, na to, že jinde by se dalo žít nejen lépe, ale hlavně svobodně. Byla to lež, jako spousta jiných komunistických lží. Když odejdete žít do ciziny, nezahynete, jen jste na vždy jiní. Zůstane ve vás zvláštní neklid a vědomí, že život je i jinde. Vědomí nesamozřejmosti vašeho českého údělu. Pocit, který vám pomůže si vážit těch, kteří tu celý život zůstávají i těch, kteří se rozhodnou žít jinde. A pokud jde o mě, tak si myslím, že pro prezidenta českého státu to není mínus, ale velké plus.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .