Středoevropský fejeton Luboše Palaty
Je to už deset let a možná víc let, kdy jsem to napsal poprvé, tehdy ještě do Mladé fronty Dnes, novin, jejichž název zní v němčině trochu podivně "Junge Fronte Heute". Jejich německým vlastníkům to kupodivu nevadí, asi si ho nepřekládají.
Do těch novin, které v té době byly spolu s Gazetou Wyborczou na prvním místě mezi nejlepšími novinami postkomunistické Evropy, jsem napsal úvahu, že nám Čechům chybí Muzeum českých Němců. A že by mělo být v Praze. Byl jsem asi první, pár lidí si toho všimlo a znám několik případů, že si to pamatují dodnes.
Napsal jsem to jen jednou a pak až po letech, v Lidových novinách, německy "Volkszeitung" s týmž německým vlastníkem v mírné obměně zopakoval. Nevím, jestli to mělo někdy na něco vliv. Jeden můj slovenský kamarád totiž říká, že když novinář chce, aby si jeho čtenáři něco zapamatovali, musí psát pořád dokola. Což já, přiznávám se, nedělám, protože mě to prostě nebaví. Baví mě vymýšlet nové věci, hledat nové pohledy, baví mě přemýšlet.
Proto si ani v nejmenším nepřisvojuji otcovství, protože jsem v této věci v pozici muže, který si kdysi pomyslel, že ta dívka by stála za hřích ba i manželství. A pak ji po letech potká, stále krásnou, ale s velkým bříškem a jen si řekne, že by to bývalo bylo krásné, kdyby to dítě bylo jeho. Není, protože ženy se myšlenkami neoplodňují, tak jako svět se neoplodňuje články novinářů. Obojí tak trochu naštěstí, protože to už by mi po Praze běhalo dětí.
Ale na druhou stranu mi to vůbec nebrání v tom, abych měl stejně jako z potomka dívky, na níž jsem si tajně, či zpola veřejně pomyslel, z muzea českých Němců radost. I když se nakonec bude jmenovat jinak, ostatně jinak se jmenují i ty mé myšlenkové děti. "Pražský literární dům autorů německého jazyka" zní název, který bych já sám určitě vymyslel jinak, i když nevím jestli lépe. Dětem však dávají jméno jejich rodiče, povětšinou biologičtí a je jejich právem ho pojmenovat, jak chtějí, třeba Barnabáš a otcům myšlenkovým a snovým je do toho vuřt.
"Pražský literární dům autorů německého jazyka" je dítě okruhu lidí kolem Lenky Reinerové. Paní spisovatelky s velkým P, ženy, která měla to štěstí, že prožila úžasné věci v meziválečné Praze, která v té době byla městem nejen českým, ale stále také německým. Že chodila na kávu, víno a jiné nápoje s jinými spisovateli a novináři německého jazyka jako byl Egon Ervín Kisch, Max Brod a mnoho jiných a že s nimi prožila mnoho krásného a veselého a že si to zapamatovala a potom napsala. K tomu, aby to mohla napsat se však musela dožít a to nebylo nic lehkého. Kdyby zůstala v Česku, tak by se možná nedožila ani konce války, protože by ji Němci jako židovku zřejmě zabili, tak jako zabili téměř všechny Židy z Čech a bylo jim úplně jedno, jestli jsou německého nebo českého jazyka, případně obou.
Lenka Reinerová obou jazyků je a když se po válce do Prahy vrátila, nepřestala psát německy jen proto, že Němci vyvraždili všechny Židy, ani proto, že Češi všechny lidi, kteří se k němčině hlásili jako ke svému prvnímu jazyku, posadili do vlaků a nechali odvézt do Německa. Lenka Reinerová, kromě toho, že toho spoustu zažila a spoustu si toho zapamatovala, umí také psát a to psát velmi krásně. Bůh jí navíc dopřál dobrého zdraví, v němž se dožila doby "polistopadové", kdy padli všechny zákazy, kterými komunisté omezovali lidi, kteří jim tak či onak vadili. Vadila jim i Lenka Reinerová, v dobrém slova smyslu spisovatelském kronikářka česko-židovsko-německé Prahy, Prahy, která už není.
Kolem této poslední německy píšící pražské spisovatelky se v posledních letech soustředil úctyhodný okruh lidí, z nichž mnohé znám a mnohé mám osobně velmi v úctě, ba i v lásce. Tito lidé se rozhodli, že německy mluvící Praha nesmí odejít do zapomnění s Lenkou Reinerovou, která je obdivuhodnou dámou, byť je jí přes devadesát. Nápady jim nechyběli, ale chyběli, jak už to tak bývá peníze.
V těchto dnech se však k otcovství či kmotrovství "Domu německé literatury autorů německého jazyka" přihlásili lidé, kteří je mohou přinést. Ministři zahraničí český kníže Karel von Schwarzenberg z Orlíku nad Vltavou a německý ministr Frank-Walter Steimeier. Myslím proto, že muzeum bude a mám z toho radost. Jako jeden z jeho myšlenkových otců mám jen jeden malý, tichý návrh. Co takhle ho pojmenovat: "Dům Lenky Reinerové". Krásný den, hodně zdraví a děkujeme paní Lenko.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na
přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.