Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Mít takového muže zakladatelem státu chtělo mnoho národů. Většina ale brzy zjistila, že profesor filozofie, historie, nebo klavírista není pro zakládání státu tou nejlepší kvalifikací a vrátila se ke generálům.

Nevypuknout první světová válka, byla by v učebnicích dějepisu o Masarykovi jen letmá zmínka a to ještě v těch pořádně tlustých učebnicích. Jistě, byl to zajímavý muž, ale jako politik nepatřil mezi špičky první ligy, možná že dokonce ani mezi onu první ligu. Možná, že by Masaryka k stáru císař jmenoval třeba ministrem orby, nebo školství, ale tím by to asi tak končilo. A Masaryk by před sedmdesáti lety zemřel po sice plodném, záslužném, ne však nijak výjimečném životě, tedy výjimečném alespoň z pohledu oněch učebnic.

První světová válka změnila v té naší Evropě skoro všechno a není divu, že změnila i osud Masarykův. Pan profesor se z dnešního pohledu vlastně tak trochu zbláznil, když se na důchod postavil do čela protirakouského odboje. Učinil to po úvaze zřejmě dostatečně zralé, protože v šedesáti už neděláte zbrklá gesta.

První světovou válku jsme také mohli vyhrát. Myslím my poddaní císaře pána, kteří jsme za monarchii krváceli řečeno s Švejkem až do roztrhání těla. Masaryk, Beneš a jakýsi Štefánik byli pro většinu Čechů a většinu české politiky jen jakousi pojistkou ve švýcarské bance. Doma, v monarchii jsme to hráli až skoro do konce války na obě strany. Až když bylo jasné, že se válka vyhrát nedá (a to bylo jasné až někdy v roce 1917) tak se ručička vah začala mírně, ale opravdu mírně vychylovat na stranu Masaryka a jeho samostatného státu. Státu Československého, abychom nezapomínali. Když před sedmdesáti lety Masaryk zemřel, zemřela jeho První republika spolu s ním. Netrvalo ani rok a po mnichovské porážce (porážce o to krutější, že byla bez boje) se začalo na Masaryka, na První republiku a nejvíce na Masarykova pokračovatele Beneše plivat. A plivalo se tak dlouho, než přišli nacisté a obsadili i zbytek Česka a tomu trápení zvanému Druhá republika udělali konec. "Masaryk nechal střílet do dělníků," učila se pak generace moje a několik generací předchozích ve školách. Ale ani to nedokázalo otřást jakousi mýtickou vírou v prvního československého prezidenta a jeho stejně bájnou První republiku. Po sedmdesáti letech nám z ní mnoho nezbylo. Slovenska jsme se vzdali stejně lehce jako kdysi Zakarpatské Ukrajiny, jen na místě mocného Stalina seděl jakýsi Vladimír Mečiar. Naše demokracie není o nic horší, ale o nic lepší než ta za První republiky, což znamená jediné - že jsme se za těch sedmdesát let nikam neposunuli.

V době dnešní bychom rádi viděli podobnou dějinnou kotvu, kterou se pro české dějiny stal tatíček Masaryk. Pro část Čechů jím je a může být Václav Havel, jehož životní příběh má s tím Masarykovým mnohé společné. Mnozí z nás se dokáží vidět i ve zcela jiném druhu prezidenta, kterým je ten současný Václav Klaus, jež má daleko do oné nezpochybnitelné autority, kterou disponoval Havel i Masaryk. A naopak velmi blízko k prezidentovi jiného typu, jímž byl Edvard Beneš.

Když se teď začíná mluvit o nové hlavě státu, nemohu si nevybavit opět Masaryka a jeho životní osudy. Kdo by v roce 1913 řekl, že se tento pražský profesor, poslanec vídeňského parlamentu, stane někdy prezidentem něčeho takového jako Československá republika, byl by označen přinejmenším za fantastu, ne-li blázna.

Bylo by krásné, kdyby Česká republika ukrývala nějakého nového Masaryka. Prezidenta, k němuž bude možné i po sedmdesáti letech bez obav a s oprávněnou hrdostí vzhlížet. A tak věřím, že bude objeven. Když ne teď, tak nejpozději za nějakých pět, šest let.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .