Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Až na mírné házení nad Andamanským mořem byl let poklidný, letušky ohleduplné a letadlo polo plné. A tak, když jsme přelétávali nad mraky Prahu, začal jsem se probuzený a mírně pomuchlaný těšit. Na Frankfurt nad Mohanem.

Frankfurt nad Mohanem není totiž jen tak nějaké město. Je to místo, kde se v roce 1848 zrodil moderní český národ. Na Frankfurtský sněm, který se stal základem pozdějšího sjednocení Němců do jednoho národního státu, byla totiž pozvána i delegace Čechů. Vcelku logicky - české země byly po tisíc let součástí Svaté říše římské národa německého a většina vzdělaných Čechů v té době mluvila stejně dobře německy jako česky. Ba dokonce lépe. František Palacký tehdy napsal do Frankfurtu velice zdvořilý, ale velice jednoznačný dopis, v němž sněmu oznámil, že Němci nejsme a nebudeme. Protože jsme Češi.

Z Frankfurtu časů Františka Palackého nezbylo s výjimkou několika hrázděných domů na náměstí a gotické katedrály nic. Frankfurt je totiž jedno z těch německých měst, které zaplatilo vysokou cenu za nacismus, když bylo za druhé světové války kobercovými nálety spojenců téměř vymazáno ze světa. Na místě měšťanských domů jsou tak dnes mrakodrapy, díky kterým se Frankfurtu přezdívá New York Evropy. V téhle přezdívce je ukryto kouzlo Frankfurtu, ale zároveň i ona těžko pominutelná slabost Evropy. Protože pokud jde o ty mrakodrapy, tak těch už má víc i taková Moskva, o jeden a půl milionové malajské Kuala Lumpur nemluvě.

A to je přitom Frankfurt nad Mohanem finanční srdce nejen osmdesátimilionového Německa, ale celé půl miliardové Evropské unie. Když se v něm ale "vyloupnete" v devět hodin ráno, jak se to po mezikontinentálním letu zdařilo mě, máte spíš než co jiného pocit, že jste v nějakém poklidném maloměstě, neřku-li vesnici.

Samozřejmě, máte v paměti ještě zážitek z letiště, které je obrovské, nekonečné a tabule s odlety letadel, kde není minuta, aby něco nepřistávalo nebo neodlétalo je velkolepý. Stejně jako zážitek, že vás z jednoho konce letiště na druhý veze zcela automatický vlak, který nikdo neřídí. Jenže letiště v oné Kuala Lumpur vypadá téměř stejně (včetně toho vlaku). Jen je o něco víc neleštěnější a architektonicky noblesnější. A na rozdíl od Frankfurtu vás za jeho branou nečeká zaplivaný příměstský vlak, horší než na nějaké české lokální trati. Nevím jestli německé dráhy tak klesly, nebo se české tak zlepšily, ale na Malajsii my Češi a Němci nemáme. Čisté, nové vlaky na zcela nové trati, kde lešti snad i koleje.

Když se Frankfurt zaplní, začíná být přece jen veselejším a přitažlivějším městem. Městem, které odpovídá dojmu, který se v mé paměti zachoval už někdy na počátku devadesátých let - tedy jako místa, kde lze potkat největší směsici národů v celém Německu a v Evropě, kterou lze při troše tolerance ještě zvát střední.

Vzdálenost mezi Frankfurtem a Prahou se za ta léta hrozně zmenšila. Už vás nic nepřekvapí. Obchody a cenovkami počínaje, přes oblečení, auta, mravy, nic. Jen žebráků a bezdomovců tu je tak nějak víc. "Jako u nás. Jen ti lidé tu vydělávají šestkrát tolik, co my," poznamenal při procházce Frankfurtem otráveně jeden z českých kolegů. A my zase dvakrát tolik, než lidé v Malajsii, chtělo se mi dodat.

Svět se tak nějak zestejňuje, jak by se také dalo říci globalizaci. Je to trochu otrava, ale je v tom i naděje. Když budou Češi žít stejně jako Němci a Číňané se mít podobně jako Evropané, nebude snad už o co válčit, co si závidět. Bude to sice nuda - přinejmenším v učebnicích dějepisu, kde se období klidu a míru tak nějak automaticky přeskakují. Ale mám takový pocit, že nic lepšího, než žít v nudné době, o níž učebnice nebudou psát, nás potkat nemůže.

Snad jen, kdyby nám s lidmi ve Frankfurtu srovnali časem i ty platy. Což říkám s trochou obavy, aby někoho, kdo taky byl třeba v Malajsii, naopak nenapadlo, že my Češi si vlastně také žijeme nad poměry. Přinejmenším ty malajské.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .