Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Během té chvíle ještě jaksi nepatřičně přistupovali k hrobu obsypanému květinami další výše postavení členové delegace a pokládali mezi hory karafiátů po jedné růži. Trvalo to jen chvilku a pak se prezident beze slova otočil a odcházel k autu.

Jen jeden muž tam zůstal. Tomáš Pojar, toho času náměstek ministra zahraničí, stál se skloněnou hlavou ještě dobrou minutu. Ticho (do něhož se ozývaly jen vzdalující se kroky houfu kolem prezidenta a šum automobilů z nedaleké ulice) bylo trochu zázračné. Tak zázračné, že ani fotografové se neodvažovali cvakat spouští a blikat blesky. Ostatně, kdo by si fotil nějakého náměstka ministra, že.

I když já bych si tedy Tomáše Pojara fotil. Bývalý šéf Člověka v tísni (člověk, o kterém můžete pořád říci "třicátník" a zřejmě se nespletete) je pro mě důkazem, že i v tom našem divném politickém světě je možné mít páteř, názor a přesto to někam dotáhnout. A nezblbnout při tom, dodávám.

Ticho je ale pro novináře, zvláště z novin, nebo rozhlasu poměrně špatně popisovatelným úkazem. A tak mi to nedalo a když jsme vystupovali z aut prezidentské kolony, zeptal jsem se Tomáše Pojara, proč tam tak osamoceně stál. Chvíli nechápal, na co se ptám, ale když jsem polopaticky prohlásil, že k tomu tichu na hřbitově potřebuji do novin nějaký citát, dal přece jen jednu větu dohromady. "Prostě jsem myslel na to, že Jelcin byl člověk, který v Bělověžském pralese zrušil Sovětský svaz. A že bychom mu za to měli být vděčni." Tolik Tomáš Pojar mezi vchodovými dveřmi do Českého domu v Moskvě.

Borisu Jelcinovi bychom měli být vděčni. Vděčni bychom ostatně měli být všem Rusům.

Za to, že od nás spořádaně, bez výstřelu odtáhli. A to přesto, že ani moje generace (o generaci mých rodičů nemluvě) nebude Rusům moci zapomenout to jak v roce 1968 přitáhli.

Poslední Rus okupant odešel pár týdnů před srpnovým pučem, na mé dvacáté čtvrté narozeniny, takže za to můžeme poděkovat spíše Gorbačovovi, než Jelcinovi.

Ovšem to, že už se nikdy nevrátí, to zařídil v srpnu Jelcin, který vylezl na tank a postavil na odpor pučistické juntě, která by možná ještě Sovětský svaz nějak udržela pohromadě. A Jelcin, který tušil, že je to ten zakletý Sovětský svaz, jež je zdrojem všeho zla jménem bolševismus, tenhle Jelcin z tanku jedním podpisem někde v pralese Sovětský svaz zrušil. A taky jako jediný prezident v celém tom našem postkomunistickém světě zrušil o dva roky později komunistickou stranu. Ne na dlouho, ale zkusil to. Jako jediný, připomínám.

Boris Jelcin pil. Ale zkuste v Rusku nepít. Kdo neviděl "Krásu ruského lovu" a ještě lepší "Krásu ruského rybolovu" ať se podívá a pochopí. Nikdy jsem neviděl Václava Havla opilého, ale když jsme se vraceli z návštěvy Ruska, tak si i tento už navždy první český prezident pořádně přihnul. Jelcin na závěr, když bojoval s vodkou, s ekonomickým úpadkem, s prohranou válkou v Čečensku a taky hodně sám se sebou, odstoupil a vybral Vladimíra Putina. Putin sebral Rusům část svobody, kterou jim dal Jelcin, ale dal jim poměrně slušný život.

Život, díky němuž si časem řeknou, že je to lepší než za Sovětského svazu. A už se nebudou chtít vracet zpátky. S tanky už vůbec ne. A to je dobře.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .