Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Tak prvním, že kvůli nim rušíte nedělní obědy s rodiči, omlouváte se synovi, že to jeho první fotbalové utkání neuvidíte a místo zaplacené dovolené balíte batoh a oprašujete neprůstřelnou vestu. A čistě teoreticky se kvůli té své práce, těm svým zemím, můžete dát i zabít. Tady v Česku se to zaplať Bůh ještě nestalo, ale stát může. A vy to víte.

Naštěstí to není takový problém, zamilovat si je. Každá země je vlastně krásná, některá na první pohled, jiná až po letech a dělat tuhle práci je vlastně dar. Tak jako ve všem v životě, jsou v ní ale lepší a horší léta. Musím přiznat, že poslední doba patří k těm létům horším. Ve všech mých zemích, skoro ve všech, to totiž stojí s prominutím, za starou bačkoru. Na vině je přitom jediné, politici a politika.

Polsko, Slovensko, Maďarsko, Ukrajina, abych jmenoval ty své hlavní státy.

Řekněte sami, z čeho tam člověk může mít radost? Bratři Kaczynští, Robert Fico, Viktor Orbán, Viktor Janukovyč, který z nich je horší? A zkuste psát o visegrádské spolupráci nadšené články, když to všechno víte a vidíte.

Ale i v této "blbé době" přicházejí dobré zprávy. Někdy ve chvíli, kdy už je opravdu nečekáte a ty nejméně očekávané. Zprávou tohoto druhu je, že mistrovství Evropy ve fotbale uspořádají společně Polsko a Ukrajina. V roce 2012, dodávám jen tak pro pořádek.

K tomu, aby Kyjev s Varšavou mohly porazit takovou fotbalovou velmoc jako Itálii se někdo musel zbláznit. Italové, stejně jako další poražení, Maďaři a Chorvati přišli hned s vysvětlením, že nejen zbláznit, ale i uplatit. Jako kdyby oni byli svatí.

Pro Poláky a Ukrajince je takováto událost největší šancí za posledních sto let. Pro Poláky potvrdit, že jsou jednou z klíčových evropských zemí. Pro Ukrajince pak šancí přesvědčit zbytek Evropy, že Evropa nekončí v Čierne pri Čope. Snad to dokáží lépe, než jsme to v případě mistrovství světa v hokeji dokázali my Češi, když se to mistrovství muselo o rok přeložit, protože jsme Sazka arénu nestihli postavili včas.

Sazka aréna je proti tomu, co všechno musí udělat Poláci a Ukrajinci, legrace. Poláci musí například postavit svůj národní stadion. Pro sedmdesát tisíc lidí. Ve Varšavě už ale jeden Stadion stojí. Říkají mu Stadion desetiletí, postavili ho někdy v padesátých letech a dnes je na jeho ochozech největší tržnice ve střední a východní Evropě.

Ta tržnice je takový poslední zbytek doby, kdy Poláci nakupovali na tržnicích skoro všechno. Doby, kdy se Polsko vzpamatovávalo z komunismu, který byl pro tuto zemi jeden velký ekonomický bankrot. Pak přišly doby, kdy na Stadion desetiletí mířily sta tisíce nákupních turistů z postsovětského Východu. Aby tu levné, nelegálně kopírované, bez daně a příslušných spotřebitelských zkoušek prodávané věci koupili většinou také od lidí z Východu. Doba tržiště na Stadionu desetiletí se chýlila ke konci i bez mistrovství Evropy. Evropa, tedy ta Evropa unijní, zabouchla před tou východní Evropou hraniční dveře. A tak ti Bělorusové, Ukrajinci, Rusové z Kaliningradu a kdo ví odkud ještě, museli mít najednou víza. Jezdit nepřestali, ale bylo jich stále méně. A místo nakupování se snažili spíše prodávat. Zboží z Východu Polákům, většinou těm chudším. Těch je v Polsku pořád dost, dodávám.

Zatímco celé Polsko a celá Ukrajina oslavují fotbalový zázrak, trhovci ze Stadionu desetiletí jsou smutní. Stadion tržnice bude zbourán a na jeho místě vyroste jiný, za který by se nemuseli stydět v Mnichově nebo i v tom poraženém Římě. Zmizí jeden kus starého Polska. Polska, které přiznávám, jsem měl rád. Ale to nové Polsko budu mít rád taky. A myslím, že dokonce radši.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .