Středoevropský fejeton Luboše Palaty
Je to teď taková smutná práce. Mám totiž země, o kterých píšu, rád. Ono to ani nejde jinak. Musíte si ty své země zamilovat, protože se stanou součástí vašeho života. A když práci novináře zahraničního oddělení chcete dělat tak, jak by se dělat měla, pak se vašem životě dokonce stanou tím, co je na prvním místě.
Tak prvním, že kvůli nim rušíte nedělní obědy s rodiči, omlouváte se synovi, že to jeho první fotbalové utkání neuvidíte a místo zaplacené dovolené balíte batoh a oprašujete neprůstřelnou vestu. A čistě teoreticky se kvůli té své práce, těm svým zemím, můžete dát i zabít. Tady v Česku se to zaplať Bůh ještě nestalo, ale stát může. A vy to víte.
Naštěstí to není takový problém, zamilovat si je. Každá země je vlastně krásná, některá na první pohled, jiná až po letech a dělat tuhle práci je vlastně dar. Tak jako ve všem v životě, jsou v ní ale lepší a horší léta. Musím přiznat, že poslední doba patří k těm létům horším. Ve všech mých zemích, skoro ve všech, to totiž stojí s prominutím, za starou bačkoru. Na vině je přitom jediné, politici a politika.
Polsko, Slovensko, Maďarsko, Ukrajina, abych jmenoval ty své hlavní státy.
Řekněte sami, z čeho tam člověk může mít radost? Bratři Kaczynští, Robert Fico, Viktor Orbán, Viktor Janukovyč, který z nich je horší? A zkuste psát o visegrádské spolupráci nadšené články, když to všechno víte a vidíte.
Ale i v této "blbé době" přicházejí dobré zprávy. Někdy ve chvíli, kdy už je opravdu nečekáte a ty nejméně očekávané. Zprávou tohoto druhu je, že mistrovství Evropy ve fotbale uspořádají společně Polsko a Ukrajina. V roce 2012, dodávám jen tak pro pořádek.
K tomu, aby Kyjev s Varšavou mohly porazit takovou fotbalovou velmoc jako Itálii se někdo musel zbláznit. Italové, stejně jako další poražení, Maďaři a Chorvati přišli hned s vysvětlením, že nejen zbláznit, ale i uplatit. Jako kdyby oni byli svatí.
Pro Poláky a Ukrajince je takováto událost největší šancí za posledních sto let. Pro Poláky potvrdit, že jsou jednou z klíčových evropských zemí. Pro Ukrajince pak šancí přesvědčit zbytek Evropy, že Evropa nekončí v Čierne pri Čope. Snad to dokáží lépe, než jsme to v případě mistrovství světa v hokeji dokázali my Češi, když se to mistrovství muselo o rok přeložit, protože jsme Sazka arénu nestihli postavili včas.
Sazka aréna je proti tomu, co všechno musí udělat Poláci a Ukrajinci, legrace. Poláci musí například postavit svůj národní stadion. Pro sedmdesát tisíc lidí. Ve Varšavě už ale jeden Stadion stojí. Říkají mu Stadion desetiletí, postavili ho někdy v padesátých letech a dnes je na jeho ochozech největší tržnice ve střední a východní Evropě.
Ta tržnice je takový poslední zbytek doby, kdy Poláci nakupovali na tržnicích skoro všechno. Doby, kdy se Polsko vzpamatovávalo z komunismu, který byl pro tuto zemi jeden velký ekonomický bankrot. Pak přišly doby, kdy na Stadion desetiletí mířily sta tisíce nákupních turistů z postsovětského Východu. Aby tu levné, nelegálně kopírované, bez daně a příslušných spotřebitelských zkoušek prodávané věci koupili většinou také od lidí z Východu. Doba tržiště na Stadionu desetiletí se chýlila ke konci i bez mistrovství Evropy. Evropa, tedy ta Evropa unijní, zabouchla před tou východní Evropou hraniční dveře. A tak ti Bělorusové, Ukrajinci, Rusové z Kaliningradu a kdo ví odkud ještě, museli mít najednou víza. Jezdit nepřestali, ale bylo jich stále méně. A místo nakupování se snažili spíše prodávat. Zboží z Východu Polákům, většinou těm chudším. Těch je v Polsku pořád dost, dodávám.
Zatímco celé Polsko a celá Ukrajina oslavují fotbalový zázrak, trhovci ze Stadionu desetiletí jsou smutní. Stadion tržnice bude zbourán a na jeho místě vyroste jiný, za který by se nemuseli stydět v Mnichově nebo i v tom poraženém Římě. Zmizí jeden kus starého Polska. Polska, které přiznávám, jsem měl rád. Ale to nové Polsko budu mít rád taky. A myslím, že dokonce radši.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.