Středoevropský fejeton

Ale aby bylo úplně jasno, to naše přežití jsme si také museli krvavě a udatně vybojovat, jak už to tak bývá. Tyhle myšlenky vás ale tady v Pasově, na úchvatném soutoku alpského Innu a mohutnícího Dunaje nenapadají. Pasov, který byl jedním ze dvou velkých misijních bavorských měst, je městem nebeského klidu, může-li to neznaboh jako já vlastně říci. Je to jedno z těch mála měst, které navzdory staletím neztratily svoji siluetu, kterou můžeme vídat na starých rytinách. Siluetu z dob, kdy města měla svůj řád a lidé ještě nebyli ničitelé, ale tvořitelé krajiny, kterou přetvářeli v souladu s přírodou a ne proti ní. Ale možná si to jen malujeme, vyprahlé pustiny na místě starověkých lesů a hájů v místech, kde člověk ve velkém množství žije o pár tisíc let déle než u nás, o tom něco říkají.

Ale zpět do Pasova, města, které vás nemůže neuchvátit. Když dojdete na samý konec, kde se před vámi stékají ty dvě mohutné řeky, máte pocit, že nejste na poloostrově, ale ostrově. Ostrově, který se tu, odříznut od okolního světa, zachoval v podobě města ze středověké pohádky. Obrovský katedrála, kašny a trhy a na druhém břehu, nad Dunajem, majestátný hrad, který na to všechno shůry shlíží. Turistů tu ani teď, v tom počínajícím létě, není moc, ani málo. Tak akorát, aby uživili ty spousty restaurací a kavárniček a přitom ještě nevadili. Většina z nich jsou ostatně Němci, nebo Rakušané, takže je od domácích zase tak moc nepoznáte.

A všechno tu má svůj zvláštní, jakoby neměnný řád. Nejsou tu obchody s broušeným sklem, ani čepičáři, byť ve výlohách mnohých obchodů jsou takové turistické kýče, že by čepičář z Václaváku zaplesal. Ale jsou takové německé, ba dokonce si troufnu tvrdit bavorské, nezaměnitelně odsud, jako třeba půllitr se siluetou města, jakýmsi stříbrným kováním, od pohledu přezdobený a tudíž trochu nechutný.

První noc jsem se tady v Pasově tak trochu ztratil. Neměl jsem ani vizitku hotelu, ani v kapse klíč od pokoje a jak se uličky města kolem půlnoci zvláštně klikatily, nejednou jsem nevěděl nic. Dámy, kterým jsem dělal průvodce, protože jsem tu před nějakými třemi lety přece už byl, tvrdily, že náš hotel, o němž jsem věděl jen to, že má čtyři hvězdičky, se jmenuje "U zajíce". Odmítl jsem ten název jako zhola absurdní, protože tak se přece nemůže jmenovat čtyřhvězdičkový, nota bene rozlehlý hotel, v centru Pasova. Jmenoval, asi proto, že se tak jmenuje už po staletí. A tak je to tady v Pasově a v Bavorsku tak nějak se vším. Kříže tu visí v učebnách, rozlehlé venkovské domy místních statkářů se podobají jeden druhému a nedejbože, abyste tu v neděli dopoledne dělali něco jiného, než šli do kostela na mši.

Oproti dobám, kdy jsem před dvaceti lety ze zdejšího bohatství ani nedýchal, se náš český a zdejší bavorský svět dost srovnaly, ale ten rozdíl cítíte pořád. To, co tu ale jako Čech slýcháte nejčastěji, je, že teď už se tady na nás dívají jinak, než před pár lety. Hranice, co nás dělily, už nejsou a desetimilionové Bavorsko a desetimilionové Česko jsou dnes srovnatelné země. A bohatnoucí Češi tu už nejsou hrozbou, která může zaplavit místní pracovní trh, ale turisté, pro které je na rozdíl od Francouzů, nebo Italů Bavorsko za rohem, respektive za kopečky.

A tak se místní restauratéři učí psát jídelní lístky v češtině, majitelé penzionů přemýšlí, jestli budou Češi ochotni dát za hezky zařízený pokoj čtyřicet, nebo padesát euro a provozovatelé termálních lázní jsou překvapeni, že Čechům zdejší vstupné přijde ve srovnání s cenami českých akvaparků směšné.

Až na ten řád a na Čecha trochu moc krucifixů a Boha vůbec se tu cítíte jako doma. A chápete, proč si Bavorsko vybrala za svůj nový domov většina sudetských Němců a ostatně i spousta Čechů, vyhnaných komunismem jen pár let po nich. Ale to už je jiná historie, která vám tady v Pasově mizí z mysli, tak jako se voda Innu a Dunaje ztrácí za obzorem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .