Středoevropský fejeton

Možná tady, právě z tohoto pocitu dějinné spřízněnosti mezi Lužickými Srby a Čechy, pramení můj zvláštní dojem blízkosti. Blízkosti, kterou jsem pocítil vždy, když mi někde v půli cesty mezi Berlínem a Drážďany mezi německé rozhlasové stanice vpadla úplně jiná, která se hlásila jako "Sorbien Einz", nebo nějak tak.

Mozkové buňky, potichu si do té doby tlumočící někde v hlubině hlavy němčinu do češtiny, musely náhle přepnout. A vytáhnout zásoby polštiny, trochu slovenštiny, sem tam nějakou tu ruštinu, ale hlavně zpozornit sluch, protože to mnohdy k pochopení lužické srbštiny stačí.

A byl to zvláštní, milý a nepopsatelný pocit, který kazilo jen to, že jsem jako obvykle neměl dost času odbočit z dálnice a do těch lužickosrbských vesniček a městeček se vydat. Do měst a vesniček, kde najdete českého lva na každé středověké stavbě. Neboť stovky a stovky let byla Lužice stejně přirozenou součástí Českého království, jako Kladsko, nebo Vratislaslav.

Do Budyšína, nejkrásnějšího města Lužice, kde ale Němci už Lužické Srby téměř vytlačili, jsem dojel předloni. Ale to jsem jen špatně odbočil za Drážďany a místo ku Berlínu jsem najel na dálnici, které končí někde na polské hranici. Což jsem zjistil až ve chvíli, kdy se přede mnou po pár desítkách minut jízdy objevily ony nádherné věže Budyšína.

Lužičtí Srbové prožívají teď velký svátek. Jeden z nich, Stanislaw Tilich, který se ale všude po německu píše už s poněmčenými dvěma "el", se stal ministerským předsedou spolkové země Sasko. Což není jen tak nějaká spolková země, ale nejvýznamnější a nejúspěšnější ze všech nových spolkových zemí Německa.

Šokující pro mě jako pro Čecha bylo, že ve velkém článku o Tilichově nástupu do úřadu, který vyšel ve velmi váženém listu Süddeutsche Zeitung, nebyl o lužiskosrbské národnosti Tilicha ani řádek. Jakoby to nebylo poprvé v novodobých německých dějinách, kdy bude premiérem jedné ze spolkových zemí někdo jiný, než Němec. Protože Stanislaw Tilich není Němec, byť se mi jistá německá novinářka snažila tvrdit opak. Také mi tvrdila, že lužičtí Srbové jsou národnostní menšina. Nejsou menšina, je to národ. A jak se někdy připomíná, jediný slovanský národ, který nemá svůj vlastní stát.

Den poté, co byl Tilich zvolen ministerským předsedou, se shodou či neshodou okolností konala lužiskosrbská demonstrace v Berlíně. Konala se proto, že na lužických Srbech Německo šetří. Lužice, tedy to, co z jí zbylo, je dnes rozdělena do dvou spolkových zemí. Braniborska a Saska. Na necelých dvaceti miliónech euro, které Německo každý rok věnuje na lužicko-srbskou kulturu a národnostní život vůbec, se podílí i spolková vláda.

K Lužickým Srbům ale přistupuje trochu tak, jako pražský radní Richter k podpoře městských divadel. Lužických Srbů díky vystěhovávání se z východu Německa a také díky postupující asimilaci stále ubývá. A proto, z jistého pohledu logicky, si nezaslouží takovou podporu jako dříve. Ale stejně jako u pražských divadel, i u Lužických Srbů je tomu obráceně, než velí tato přímočará logika.

Lužičtí Srbové, na rozdíl od takových německých Dánů, mají tu smůlu, že za hranicemi nemají svůj stát, který by je podporoval a který by se jich zastal. Mají jen nás Čechy a Poláky.

Nás, kteří můžeme a musíme Němcům připomínat, že to jak pomáhají, nebo nepomáhají lužickému národu, je pro nás tak trochu předobraz naší budoucnosti ve sjednocené Evropě.

V Evropě, v níž budeme podobnou kapkou v moři, jakou jsou v moři německém Lužičtí Srbové. Kapkou, bez níž by ale moře i Evropská unie ztratily svoji modrou barvu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .