Středoevropský fejeton

Je to jezevčík a na otázku, jestli je to jezevčík malý, střední, nebo velký odpovídám, že ještě nevíme. Byť už víme, že malý jezevčík to tedy rozhodně nebude. Určitě totiž přeroste svoji jezevčí maminku, tatínka jezevčíka jsme neviděli, ale paní, která nám Motýho darovala, tvrdila, že to byl jezevčík a zatím jí to věříme.

Motý ještě není pes, ale je to štěně. Lidé, kteří se v pejscích vyznají, to poznají na první pohled a jsou tím nadšení podobně, jako jsou lidé "nepsí" nadšeni ze setkání s dětmi. To nadšení je možná dáno tím, že psi rostou rychleji než lidé a jejich štěněcí věk ubíhá ještě překotněji, než lidské dětství. Asi tak pětkrát až desetkrát, jak v čem. Motý se narodil někdy koncem listopadu a máme březen a jaro. Jaro, které před čtyřiceti lety bylo "jarem Pražským" a velkým P. Pro mé rodiče to bylo podle všeho asi jaro nádherné.

Měli mě, bylo mi před čtyřiceti lety osm měsíců a byl jsem jejich "Motek". Moje maminka byla krásnou, mladou maminkou, navíc čerstvě odpromovanou učitelkou. A můj tatínek hrdým třicátníkem, který si vzal krásnou ženu, měl úžasné povolání prodejce tehdy ještě skvělých československých elektráren po celém světě, byl výborný a u něj v práci si toho všimli. Maminka i tatínek nakupovali úžasné knížky úžasných spisovatelů, Kundery, Hrabala, Škvoreckého a než jsem se narodil, tak museli být podle hromady lístků a programů každý týden v divadle, nejméně jednou. Tatínek měl velkou motorku, modrého skůtra, který ještě v mé ranné dospělosti dožíval zastrčený u zadního vchodu domu, dvojpokojový byt a maminka měla dědečka a babičku, oba na špičce tehdejší společnosti. Dědeček byl ředitel nemalého podniku a babička byla ještě výš, protože babička byla řeznice. Takže maminka se dobře vdala a tatínek se dobře oženil.

Museli to být a podle fotografií, tatínek rád a dobře fotografoval, to i byly před tím jarem krásné Vánoce. Dostal jsem červenou plyšovou lišku, což vím nejen podle těch černobílých fotografií, ale také podle toho, že v domě u babičky pořád ještě někde je. Pořád ještě někde jsou i ty hromady časopisů a novin z toho počínajícího Pražského jara před čtyřiceti lety. Časopisů a novin, které přede mnou rodiče ukryli. Tak jako přede mnou až do doby, než jsem z toho dostal takříkajíc rozum, ukryli celé to Pražské jaro. Dověděl jsem se o něm později, než jsem se dozvěděl o tom, jak se dělají děti a co je to vlastně sex. Podobně jako o sexu jsem se ale i o Pražském jaru nedověděl od rodičů, ale od "zkaženějšího" spolužáka. Bylo to v prvním ročníku na gymnáziu a tím, kdo mě do Pražského jara zasvětil, byl třídní grázl a repetent Nováček.

V roce 1982 mi to, co Nováček říkal o Pražském jaru přišlo stejně úžasné, vzrušující a neuvěřitelné, jako "Dějiny sexu" a "Sexuální manželské terapie", které jsem přibližně ve stejné době objevil zastrčené v rodičovské knihovně.

Maminky jsem se už ani na milování, ani na Pražské jaro zeptat nestihl. Umřela na jaře roku 1982 na rakovinu, když od léta ležela kdesi daleko v nemocnici a na ty poslední smutné Vánoce nám už jenom poslala kazetu, v níž slibovala, že se brzy vrátí. Nevrátila se a tak jsem se jí nestihl zeptat už vůbec na nic. Maminka už hezčí jaro, než to před čtyřiceti lety asi nezažila. V létě, v srpnu mě coby jednoletého kojence nechali doma, aby si s tatínkem užili krásnou dovolenou u moře v Jugoslávii. To, že mě mohli nechat doma dodnes tak trochu nechápu, stejně jako jsem celé dospívání nechápal, že když jim 21. srpna 1968 nejen tu dovolenou, ale i celý život tady, zkazily sovětské tanky, že za těmi hranicemi nezůstali. A mě si prostě nenechali přivézt.

Podle rodinné mytologie tatínek dostal ihned nabídku na práci u švýcarského koncernu Babcoc, byt v Bernu a plat ve švýcarských francích. Ale nevzal to, oba se vrátili a pak už nikdy neodjeli.

Tatínka, mladého reformního komunistu, který dokonce podepsal 2000 slov, vyhodili ze strany a degradovali navždy, tedy do konce komunismu, což vyšlo nastejno, na obyčejného řadového úředníka. Ne moji rodiče ani potom netrpěli, ale maminka už nikdy nic tak krásného, jako to krátké Pražské jaro před čtyřiceti lety nezažila.

Muselo to být opravdu nepředstavitelně krásné jaro, když mi ho až do dospělosti zatajovali. A bylo hrozně rychle pryč. Asi jako štěněcí věk toho tak trochu mého jezevčího "miláčka". Přeji krásné dlouhé, nekončící jaro a to nikoli jen to pražské.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .