Středoevropský fejeton

Předposlední zastávka byla v Tiraně, městě, v němž tehdy stály evropským standardům podobné dva hotely, několik alespoň zvenčí poměrně důstojných vládních budov. A k tomu pár kaváren, kde albánští číšníci poučeni prací v Itálii roznášeli výbornou, silnou italskou kávu. Jinak nic.

Jen po ulicích se proháněly stovky mercedesů a terénních aut za milion a víc, které tu ovšem byly k dostání za desetinu ceny. S podmínkou, že nemohou jezdit jinde než v Albánii - protože jinde by si je třeba jejich bývalí němečtí majitelé, jimž byly ty mercedesy ukradeny, mohli najít.

Bydleli jsme v hotelu, který nechal za války v Tiraně postavit Mussolini a nezdálo se, že by se v něm od té doby něco změnilo. A přistávali na letišti, z něhož od nikud nikam vedl několikakilometrový kus dálnice. Jediné místo, kde si místní mohli vyzkoušet, jestli ten jejich mercedes jezdí dvě stě kilometrů za hodinu - a taky to dělali.

Když jsme den poté přiletěli do bulharské Sofie, připadal jsem si v té chvíli podobně, jako kdybych se vrátil v devatenáctém století z nějaké africké kolonie do Londýna.

Sofie, v té době až na pár budov z devatenáctého století nehezké město, s rozbitými silnicemi, ušmudlanými obchody, polorozpadlými autobusy a nevábnými restauracemi s tureckými záchody - ano, toto město mi tehdy poprvé připadlo krásné. A blahobytné, uspořádané, plné světel a nebojím s to říci příjemně velkoměstského ruchu.

Podobný pocit jsem zažil tento týden. Přijel jsem do moldavského Kišiněva, šesti set tisícového hlavního města nejchudší evropské země, v podvečer. Hotel za 33 dolarů na noc, třetinu měsíčního platu zdejších učitelů, připomínal podobná zařízení jen vzdáleně. Ale teplá a studená voda tekla, švába jsem nezahlédl a v televizi bylo hned několik ruských, rumunských a moldavských programů.

Horší to bylo na ulici. Když jsem se recepční v hotelu zeptal, kde je centrum, odpověděla mi, že tady, kde se nacházíme. Mezitím padla tma a já vyšel ven. Na neosvětlenou, prašnou ulici plnou děr po níž se líně procházela menší smečka toulavých psů.

První svítící lampa byla o několik set metrů dál, před přízemním domem, na němž byla přitlučena tabule, že tady bydlel v době svého vyhnanství - Puškin. Takže opravdu centrum.

O den později jsem zjistil, že jsem sice v centru, ale ve staré části. To úplné centrum je o půl kilometrů dál, jeho středem vede čtyřproudka po níž jezdí trolejbusy, kolem je možná deset přijatelných restaurací, velký park s opravdovou katedrálou a Mc Donald. Ale i tak se mi pořád vybavovala slova jednoho holandského profesora, původem Žida odněkud z Besarábie, který mi pár před cestou řekl: "Kišiněv, to bylo před válkou úžasné, kulturní město, Paříž Balkánu. A co je to dnes - Arschloch Evropy". Což se dá nejslušněji přeložit jako "úplný konec" světa.

Naštěstí jsem si udělal výpravu do Podněsterské republiky - separatistického útvaru na východě Moldávie, který si už patnáct let za ruské peníze hraje na samostatnost. Tamní hlavní město Tiraspol je skutečně jen jedna sovětská ulice s Leninovým památníkem, pomníkem sovětských hrdinů, třemi hospodami a pár obchody a konec. Dál jen sovětské paneláky, jeden pravoslavný kostel a vesnické domky. Žije tu úředně sto padesát tisíc lidí. Fakticky ale daleko míň, protože kdo mohl, utekl do světa. Nejmíň do Ruska.

Když jsem se z Tiraspolu vrátil,přijel jsem do jiného Kišiněva. Rozpadající se paneláky se mi zdály celkem bytelné, hlavní třída byla plná úžasných obchodů, město čisté a v noci plné světel, o krásných kišiněvských parcích ani nemluvě. Dokonce i jeden vodotrysk fungoval. Prostě Západ, civilizace.

A tak už se moc těším. Na návrat do Prahy. Do Prahy, v níž se mi bude líbit přinejmenším tak, jako anglickému důstojníkovi, když se vrátil do Londýna po službě někde v zapomenuté, černé Africe. Prostě v nějakém "Arschlochu světa".

Hezký den z Kišiněva.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .