Středoevropská pravice na rozcestí

Přitom ještě loni na jaře se všechno zdálo tak jasné. Pravicové strany se z pozice favorita chystaly k volbám v Německu, Polsku, Maďarsku i Česku. Na Slovensku pravicový kabinet úspěšně dokončoval liberální reformy a pravicoví vůdcové v jiných zemích hovořili právě o takových reformách. Vláda pravicových stran měla otevřít pracovní trh, zvýšit vzdělanost, reformovat zastaralé sociální i daňové systémy. To všechno mělo vést k lepší pozici v rámci globální ekonomiky. Pokud člověk věřil předsedovi ODS Mirku Topolánkovi, před vznikem byla pravicová internacionála, která by celou Evropu dostala z osidel sociálního státu k všeobecné prosperitě.

Z hlediska pravice je nepříjemné si to přiznat, ale dnes je situace úplně jiná. V Německu skončily volby remízou a křesťanští demokraté po svém neúspěchu sami odsoudili liberální rétoriku své předsedkyně Angely Merkelové. Ta dnes vyjednává o s levicí o kompromisech ve zdravotnické a penzijní reformě. V Polsku nakonec na liberály vyhrála křesťansko-sociální strana bratrů Kaczynských, jejíž vládu budou v příštím roce podporovat nacionalističtí populisté.

Příští volby jsou za dva měsíce v Maďarsku. Suverénní favorit, konzervativní politik Viktor Orbán, byl v popularitě dostižen maďarským Paroubkem, premiérem Gyurcsányem. Reagoval na to populistickými sliby, jak sníží sociální i zdravotní pojistné, a přitom zvýší výdaje na důchody a zdravotnictví. V červnu čeká zkouška českou ODS, která také opouští liberální tábor. Už v listopadu na kongresu oznámila, že je sociální stranou. A skutečně začala prosazovat vyšší dávky i státní dotace na zdravotnictví. Teď se zakladatel strany, prezident Václav Klaus, zcela distancoval od liberalismu, když s velkou mediální předehrou vetoval zákon o registrovaném partnerství.

Běžný pravičák musí být zmaten. Je fakt, že politici na něho nezapomněli, jeho hlasem si však jsou natolik jisti, že pokud něco nabízejí, pak levicově smýšlejícím voličům. Proto mnozí liberálové stále častěji vzývají slovenský zázrak a věří, že bude pokračovat. Reformní premiér Dzurinda už vyhrál dvoje volby, proč by to nemohl ještě jednou zopakovat a svým příkladem motivovat i ostatní země?

Samozřejmě, volby vyhrát může, jenže ani Slovensko není ve vzduchoprázdnu. Tamní volby budou předčasné, protože se pravicová koalice rozpadla. Jen připomeňme, že jeden z koaličních partnerů, liberální ANO, odešla z kabinetu po korupční aféře svého předsedy. A druhý, radikální křesťanské hnutí, ve chvíli, kdy nedokázal prosadit své katolické požadavky. V takovém případě jde liberální spojenectví stranou. Pravděpodobnou variantou ve slovenském stranickém chaosu se stává velká koalice Dzurindovy křesťanskodemokratické strany a sociálnědemokratické strany Smer.

Není třeba chodit kolem horké kaše. Osud středoevropské pravice ukazuje, že doplácí na svou slabost. O liberálních reformách nedokáže nikoho přesvědčit, uzavírá se do sektářské výlučnosti a sama tím trpí. Pokud chce oslovit co nejširší vrstvy, obrací se ke křesťansko-sociálnímu, anebo národně-sociálnímu učení - to podle podmínek v jednotlivých zemích. Zřejmě nejdříve v březnu uvidíme, jakým směrem půjde volební kampaň občanských demokratů, ale skoro by už šlo tipovat. Uslyšíme něco vyšších sociálních výdajích, antikomunismu, nevraživosti k menšinám a nebezpečí z Evropské unie. Nebude se tím příliš lišit od pravicových stran v Maďarsku a na Slovensku. Zůstává však otázka, koho vlastně bude chtít takovou rétorikou získat.

Pokud jde o Čechy, nejvlivnější a také hodně širokou vrstvou je specifická střední třída. Skládá se ze živnostníků, drobných podnikatelů, vzdělaných profesionálů a techniků. Najdou se mezi nimi překvapivě vzdělaní a šikovní lidé s výučním listem, a na druhé straně vysokoškoláci, jejichž rozhled nepřesáhne hranice regionu. Všichni si jsou dost podobní. Jejich zájmy nejsou v posilování sociálního systému, ani v distanci vůči Evropě. Heslo Čechy Čechům odmítají po zkušenostech z normalizace. Otevřené hranice, kvalita veřejných služeb a výkonnost byrokracie jsou parametry, které rozhodují o jejich každodenním životě a které by si přáli zlepšit. Po pravdě řečeno, odmítají prázdnou ideologii ekonomického liberalismu, která by je bezdůvodně chtěla donutit k většímu výkonu v globálních firmách. Už jen z toho důvodu, že většina z nich má živé sociální cítění. Na druhé straně nepotřebují patriarchální národní stát, který jim bude diktovat jedno pro všechny společné dobro.

Samozřejmě kampaň ODS ještě nezačala a ani výsledky dramatických maďarských nebo slovenských voleb nejde předpovídat. Takže variantu, že pravice přece jen může střední Evropě něco přinést, nejde ještě úplně vyloučit.