Střední Evropa v limbu

Jednoduchý obraz se časem začal proměňovat. Do Severoatlantické aliance a Evropské unie nakonec dorazila celá visegrádská čtveřice, ale mezi kandidátskými zeměmi, z nichž se mezitím stali řádní členové, začaly být patrné rozdíly - ve výkonu i v zájmech. Analytici trhů sice pořád ještě měli Visegrád v jedné kategorii vznikajících trhů, ale v jednotlivých položkách zaznamenávali tu více chudé a nerozvinuté polské zemědělství, jinde zase rostoucí díru ve veřejných financích Maďarska a v českém případě třeba rýsující se problémy v zajištění důchodů pro ročníky, které jsou nyní ještě v plné síle.

S hospodářskými ukazateli je to ještě relativně snadné, i při vší nepřesnosti koneckonců jde o to, zda se dávají dohromady dostatečně spolehlivá data. Co si ale mají v případě střední Evropy počít politologové, a to i když necháme stranou osudovou otázku, kde vlastně střední Evropa začíná a končí? Podle tradiční definice mají politické strany hájit zájmy jednotlivých vrstev společnosti. Každý kdo chce vyhrát, samozřejmě předstírá, že je tu pro všechny. Přesto se mezi klasickou pravicí a levicí daly základní rozdíly najít. První směr zdůrazňoval osobní odpovědnost, druhý více vzájemnou solidaritu. Ke zmatení samozřejmě přispívala nedorozumění, jako třeba otázka, zda silný stát chce pravice, či levice? Chtějí ho většinou obě, první, když jde o bezpečnost a o boj proti kriminalitě, druhá, když jde o výdaje v sociální oblasti.

V postkomunistické střední Evropě ale síto politologů v minulých letech nestačilo. V Polsku například nemělo smysl si pamatovat, která strana je pravicová, protože jen co její zápis oschl, už se rozpadla a relativní jistotu tak představovali dědicové minulého režimu. I tady jednoduchou představu nabourával fakt, že jejich nejvýraznější představitel, prezident Aleksandr Kwasniewski podporoval vstup Polska do NATO a do Evropské unie, kudy chodil. Šťoura by namítl, že jestli chtěl bývalý ministr z vlády generála Jaruzelského obstát, ani nemohl jinak. Ani jinde ve střední Evropě nebyla o paradoxy nouze. V Česku takzvaný bankovní socialismus držela vláda, jejíž šéf o sobě tvrdil, že v Evropě je stejně pravicová snad jen Lady Thatcherová, a o privatizaci bank se zase zasloužila sociální demokracie, jejíž předseda před tím prohlašoval, že do proděravělých finančních ústavů už nedá ani findu.

Postkomunistický mumraj se ale začíná tříbit. Vstup do Evropské unie popíchl ekonomiku nejen Visegrádu, ale i všech nových členů. Jenže některá čísla a některé zprávy začínají do společného obrazu vnášet znepokojivé tóny. Je díra v maďarských veřejných financích opravdu tak hluboká? A jak chtějí bratři Kaczynští v Polsku naplnit své předvolební sliby, když na ministerstvech financí ve Varšavě i v Budapešti by mělo heslem dne "Šetřit!" A co kdyby se v Maďarsku nyní stal premiérem ne socialista Ferencs Gyurcsányi, ale někdejší liberál transformovaný v nacionalistu Viktor Orbán?

Otázek by mohlo být ještě více a všechny by vyjadřovaly pochybnosti, zda viditelné úspěchy nezakrývají blížící se krizi. Vždyť právě čerstvá výhra Ference Gyurcsányiho nezaručuje, že se socialisticko-liberální koalice ve svém druhém volebním období pustí do těch reforem, kterých se sama dříve neodvážila. O polské vládě nevíme, zda se dožije letošních švestek, a o té české či slovenské ani nevíme, která vlastně z letošních voleb vzejde, natožpak aby se dalo tušit, jak jejich vítěz s výsledkem naloží.

Dá se v tak nepřehledné situaci něco předpovídat a může v ní být nějaká jistota? Těžko a přece ano. Nemají-li nynější středoevropské vlády selhat v tom nejzákladnějším, správě země, pokračování reforem se nevyhnou. Které a jaké to mají být, si musí určit samy. Ale selhání každé z nich se bude do značné míry počítat jako selhání všech.