Strašidlo liberalismu obchází Německem

V jistém slova smyslu má pravdu. To, že sociální demokraté dali přednost představitelce levicového křídla ve straně před kandidátem stávajícího předsedy, projevili tak nejen nespokojenost se současnou politikou německé sociální demokracie, sledující reformu stávajícího sociálního modelu, ale odmítli tím i snahu utvořit s křesťanskými demokraty koaliční vládu. Podle nich by sociální demokracii daleko více slušela koalice rudo-rudo-zelená. Koalice, která by kopírovala dosavadní vládu socialistů a zelených, rozšířenou o účast Gysiho postkomunistů. Jestliže rudo-rudá koalice úspěšně vládne v Berlíně, proč by její obdoba nemohla vládnout na spolkové úrovni?

Soudím, že politické zemětřesení, které se nyní odehrává na německé politické scéně a které, protože zatím probíhá ve spodních vrstvách politické krajiny, není tak dosud zjevné, má daleko hlubší příčiny, než uvedené prvoplánové projevy technologie moci. Nejde jen o to, že významná skupina uvnitř německé sociální demokracie by raději na spolkové úrovni viděla levicovou vládu, vzdor tomu, že by v ní byli i bývalí komunisté, nejde dokonce ani o samotné postkomunisty, o jejich politickou přijatelnost či nepřijatelnost. Daleko významnější je fakt, že nejen v Německu, i když v Německu zejména, už několik let probíhá zarputilý boj o podobu sociálního státu a praktikovaného sociálního modelu. Vývoj veřejných financí ukazuje, že stávající velkorysé pojetí, kořenící v žírných šedesátých letech minulého století je neufinancovatelné. Způsobuje stále výraznější zadlužení země.

Politická seskupení jak na pravici, tak i nakonec na levici, zejména stoupenci liberalizace tradičního pojetí socialistické politiky, mezi nimi britský premiér Toni Blair a německý stále ještě spolkový kancléř Gerhard Schröder, nabízejí řešení stávajícího sociálního modelu v jeho zlevnění, zjednodušení a v částečném odstátnění. Daleko více se má do budoucna opírat o individuální odpovědnost občanů za sebe samé. Jedním slovem - stávajícím sociálním modelem má daleko silněji vát vítr liberalizace.

A v tom je onen kámen úrazu. Evropané poučeni krutými zkušenostmi zejména z dvacátého století se sice nebrání liberálnímu pojetí společnosti. Svoji demokracii dokonce mají za liberální. Současně však jsou přesvědčeni, že svobodně se bude chovat jen ten člověk, jen ta společnost, která je sociálně zajištěna. Ručitelem takového zajištění podle Evropanů nemůže být než stát. Čím velkorysejší sociální zajištění, tím samozřejmě menší tlak na konkrétní individuální odpovědnost každého z nás na straně jedné, na straně druhé rostoucí moc státu, zpravidla stále obtížněji kontrolovatelná. Dokonalá kvadratura kruhu. Liberalizace přebujelého a nenasytného sociálního státu ohrožuje samu demokracii stejně, jako stávající, nereformovaný sociální stát, vytvářející neufinancovatelné dluhy.

Franz Münterfering rozhodně představuje politika, který nepochybuje o nezbytnosti reformy sociálního státu. Na rozdíl od Gerharda Schrödera není tak halasný, je uvážlivější. Říká ale vlídnějšími slovy totéž, co Schröder Tudíž nenabízí jako řešení zas nic jiného než liberalizující koncept, v některých ohledem jen méně radikální, či rozložený do více kroků, než by byl koncept křesťanských demokratů.

Se závanem liberalismu ale do zaskočené německé společnosti ruku v ruce přichází úzkost z budoucnosti. Ta bude nepochybně méně vlídná, než byla minulost.

Recepty, které liberalizace sociálního státu nabízí, nejsou ničím novým. Už jednou v Německu uplatňovány byly - zejména v souvislosti s hospodářskou krizí na přelomu dvacátých a třicátých let s obecně známými tragickými důsledky. Jsou vůbec po stu letech použitelné. Změnila se evropská společnost dostatečně, aby je bez většího rizika pro demokracii vstřebala? Sociálně demokratická levice v Německu toho názoru není. Už jednou strašidlo liberalismu Německem obcházelo a k moci se dostali nacisté. Nyní Německu opět hrozí.Obavy z ní levice dala volbou Andrei Nahles zřetelně najevo.