Strany spolu přestaly mluvit

Na první pohled se jediný jmenovatel tak rozdílných záležitostí hledá jen velmi těžko, na druhý pohled je to však jasné. Jedná se o výčet toho nejdůležitějšího, na čem se tuzemští politici nemohou dohodnout. Výčet by mohl být ještě delší, protože se nemůžou dohodnout vůbec na ničem. Už z principu.

Zatím posledním a také nejdivočejším příkladem se stala americká radarová stanice. Občanští demokraté v čele vlády pro ni nabídli brdský vojenský prostor, i když o tom pochybují dokonce jejich koaliční partneři ze Strany zelených. Sociální demokraté reagovali příznačně: nejdříve navrhli, aby se o základně jednalo na schůzi sněmovny. Když to neprosadili, požádali o speciální schůzi na téma radarů. A nakonec prohlásili, že o radaru by měli rozhodnout občané v referendu. Absurdní na tom je, že jde o odbornou otázku, která se týká národní bezpečnosti. Jak je významná, to přitom posoudí právě jen odborníci. Rozhodně by se tedy měla dohodnout na úrovni expertů, strany by měly posvětit konečný kompromis a pak vyslat své lídry, aby občanům všechno vysvětlili. O účasti českých vojáků v Iráku se rozhodovalo právě tímto způsobem, i když šlo o nepoměrně důležitější krok.

Tentokrát však ODS o svém rozhodnutí nikoho předem neinformovala, naopak ČSSD se rozhodla plán zablokovat voláním po referendu. Dalším příkladem z posledních dnů je postoj k Evropské ústavě. Dokud byla ODS v opozici, také chtěla zablokovat přijetí ústavy referendem. Když nastoupila do vlády, o referendu už nemluví a tvrdí, že o něčem tak nemožném jako euroústava není třeba vůbec diskutovat. Protože ani takové stanovisko nekonzultovala se Zelenými, využili toho sociální demokraté. Připomínkou, že obě menší koaliční strany před volbami ústavu podporovaly, se snaží vládní trojkoalici rozvrátit. Strany spolu prostě nekomunikují a věcná témata užívají jen jako nástroj nikdy nekončícího politického boje. V přívalu rostoucího populismu přitom stále častěji vzývají hlas lidu, jako bychom neměli zastupitelskou demokracii a vše se dosud řešilo na náměstí.

Mnozí si vzpomenou, že to celé začalo debatou o reformě v penzí. Prorok konsensuální politiky Vladimír Špidla domluvil ještě v roce 2004 komisi, která měla po odborné stránce připravit penzijní reformu. Sešli se experti - slavná Bezděkova komise - a doporučili řešení, na kterém se protínaly programy jednotlivých stran. Následovala jednání politických lídrů, kteří v létě 2005 domluvili konkrétní kroky, které měly začít ihned po volbách. Ovšem v prosinci 2005 se všechno zaseklo, protože dohodu nepodepsali.

Podle tehdejšího vyjednavače ODS Vlastimila Tlustého za to mohl předseda ČSSD Jiří Paroubek, který nechtěl ve vypjaté předvolební atmosféře schvalovat zvýšení důchodového věku. Podle Paroubka ovšem za krach jednání mohl Tlustý, protože nepřišel na domluvenou schůzku.

Podle stejných populistických principů probíhá debata o reformě zdravotnictví. Například každá vláda se snaží přísně regulovat rostoucí spotřebu léků, což je jedině rozumné. Ovšem když zavádí tvrdé limity sociální demokrat David Rath, varuje před zničujícími důsledky pro pacienty Tomáš Julínek z ODS. Když naopak Julínek snižuje úhrady pojišťoven, varuje před neúnosnými doplatky občanů Rath.

Dobrou variací byla debata o reformě sociálních dávek těsně před volbami. Sociální demokraté chtěli omezit dávky těm, kdo neměli zájem hledat zaměstnání, a ODS požadovala ještě tvrdší škrty. Nakonec spory skončily, když strany v populistickém rauši odhlasovali nejvyšší valorizaci dávek v historii.

Takové řešení je ovšem v důsledku zhoubné pro veřejné finance. Vždy se však nenašlo ani takové a tehdy sociální demokraté neváhali řešit i ty nejvážnější záležitosti silou. Když chtěli přes velmi rozumné námitky ODS prosadit silně levičácký zákoník práce, požádali o pomoc komunisty a pravici převálcovali.

Důsledky poznali při jednání o vládě. Byla povolena každá zrada a každé porušení slibu, jen když strana dosáhla svého. Trvalo to nekonečných sedm měsíců, než se silové řešení prosadilo: ODS našla přeběhlíky a mohla odeslat ČSSD do opozice.

Od té doby poměry ještě eskalovaly a levice s pravicí se zabarikádovaly ve svých pevnostech připraveny k nesmiřitelnému boji o každý detail. Komunikační styl politických stran by se dal hájit jako cesta od kuloárních výměnných obchodů k pravé demokracii, kdy nesmlouvavá opozice kontroluje odvážné vládní reformy. To by se dalo připustit, pokud by to s sebou nepřinášelo další úpadek politické kultury.

V zavedených demokraciích politici dodržují pravidlo, že o některých politických otázkách se veřejně nepřou, ale hledají dohodu, kterou by mohli podpořit všichni. Jde právě o zásady národní bezpečnosti, anebo o důležité reformy, které zasáhnou například penze, zdravotnictví, anebo pracovní trh. Pokud se na takových záležitostech nedomluví všichni, hroutí se základy ekonomiky a samotné demokracie.

Naštěstí jde o dlouhodobý proces a během několika let se může trend obrátit. Není jen úplně příjemné takovému úpadku přihlížet.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .