Strany mají čísla do evropských voleb

Čeští občané budou ale nyní volit do Evropského parlamentu a to je zcela nový rozměr politiky, se kterým si ještě voliči, ani experti příliš nevědí rady. Jak se zdá, volit se bude opět podle politických stran a možná také výrazných osobností. Zatím volební průzkumy pouze kopírují obyčejné volby. V nich má vždy největší šance výrazná opoziční síla. Takovou je na české politické scéně nyní ODS, která s přehledem volební průzkumy vede. Podle toho posledního, provedeného agenturou STEM, by nyní ODS volilo přes 35 procent voličů. S velký odstupem za ní následuje KSČM s 19, ČSSD s více než 16 a KDU-ČSL s více než 8 procenty hlasů. Žádná jiná politická strana by nepřekročila pětiprocentní práh, nutný pro přidělování mandátů, tedy i do Evropského parlamentu by se dostali jen zástupci současných parlamentních stran, a to zdaleka ne všech, počítáme-li i zastoupení v Senátu. Předběžně by měly propadnout hlasy pro vládní Unii svobody a nadějnou Stranu zelených, Sdružení nezávislých kandidátů a Evropské demokraty. Ani ambiciózní Nezávislí s mediálními jmény spojenými s televizí Nova zatím nezaznamenávají úspěch, i když mírný rozruch nyní vzbudil soudce, který nařídil jednání o trestních kauzách lídra kandidátky Vladimíra Železného na termín přímo hraničící s termínem voleb. Jak řekl tisku, voliči by měli vědět, zda-li jejich kandidát spáchal či nespáchal trestný čin. A jak v tomtéž listu správně podotkl komentátor, soudce by se neměl starat o politickou kariéru obžalovaného a už vůbec ne o jeho voliče. Ti sami se rozhodnou a když zvolí špatně, také za to ponesou odpovědnost v tom smyslu, že je bude jejich delegát špatně zastupovat.

Nový evropský rozměr české politiky zatím agentury, zabývající se průzkumem veřejného mínění, příliš nezohledňují a nečiní tak zřejmě zatím ani voliči. Dá se ovšem říci, že při jakémkoli jejich rozhodování nakonec hrají roli stejné faktory, ať už jde o Evropu nebo domácí rybník. Za současné situace jde hlavně o rozložení politických sil mezi vládou a opozicí. Vládní strany, obhajující vládní politiku, často nepříliš obratně, jsou ve zjevné nevýhodě proti stranám opozičním, které mohou bez odpovědnosti pouze kritizovat. Samozřejmě jejich povinností je i předkládat alternativy, avšak ty nemusejí procházet zkouškou reálnosti. Totéž ostatně platí i pro evropskou politiku, kde opoziční politické strany mohou velmi obratně hrát s kartou strachu mnoha občanů, co je po vstupu do Evropské unie vlastně čeká.

Politikové opoziční ODS především tvrdí, že vláda vyjednala pro Českou republiku nevýhodné podmínky, avšak nejsou nuceni ani experimentálně dokazovat, zda-li bylo možné vyjednat podmínky lepší a zda-li by ODS u moci tak učinila. Při vyjednávání jsou totiž u stolu dvě strany a nereálné požadavky jedné z nich mohou přivodit krach celého jednání. Česká reprezentace měla vždy přirozený zájem, aby jednání o přistoupení České republiky do Evropské unie rozhodně neztroskotala. Za této situace bylo možné, ba nutné činit ústupky, třeba i drakonické. Z obou stran. ODS sice ústy svého stínového zahraničního ministra připustila i možnost, že by se Česká republika mohla bez svého vstupu do Evropské unie v krajním případě obejít, avšak zároveň jasně deklarovala, že vstup do Evropské unie nemá mnoho reálných alternativ. Zřejmě mělo jít spíše o vyjednávací možnost. Když jedna z vyjednávacích stran vůbec nepřipouští možnost odejít od jednacího stolu, staví jí to do méně výhodné pozice.

Přesto je sporné, zda-li by jakákoliv jiná vláda vyjednala pro Českou republiku lepší vstupní podmínky nebo by jen přivodila České republice pověst neseriozního partnera pro vyjednávání, který klade nereálné požadavky.

Přímo proti vstupu do Evropské unie byla pak pouze KSČM, která jistě toto téma také ve volební kampani využije. Poctivější pro KSČM by ale možná bylo, když své voliče vyzývala k odmítnutí vstupu České republiky do Evropské unie, aby do Evropského parlamentu vůbec nekandidovala a svou kandidátku tedy nestavěla. Těžko říci, co její europoslanci chtějí v sídle Evropského parlamentu dělat, když jejich strana odmítá Evropskou unii jako celek.

Nakonec to ale všechno může dopadnout jinak. Voliči se nakonec mohou nechat ovlivnit kampaní a uvědomí si, že volby do Evropského parlamentu jsou přece jen něco jiného než volby vnitrostátní a budou politické strany posuzovat podle jejich evropského programu. Pokud strany rétoriku nezmění, může to v konečném důsledku znamenat ještě větší nárůst pro opozici. Anebo vládní strany budou dostatečně účinně mobilizovat své síly. Velmi záležet bude také na volební účasti, ta zase na tom, jak občané uznají důležitost evropských voleb. Volební účast se může blížit poslaneckým volbám, kde je pořád ještě vysoce nadpoloviční, nebo také druhým kolům voleb senátorských, kde někde hlasovala i slabá pětina oprávněných voličů. To je těžké předpovědět.

Právě proto, že s evropskou politikou nejsou zkušenosti, bude tentokrát možná více záležet na kampani a na přijatelných argumentech, volební čísla to nijak neovlivní.