Stíhání Viktora Koženého a Borise Vostrého

30. červenec 2003

Po nějakých dvou letech se zdá, že domácí ruka zákona konečně našla metodu, jak dosáhnout na jednoho v uvozovkách otců zakladatelů českého kapitalismu, na Viktora Koženého. Policejní vyšetřovatelé, kteří mají na starost rozkrytí případu vytunelovaných Harvardských fondů, obvinili nedávno z podvodu jak Viktora Koženého, zakladatele celého domácího finančního impéria, tak i Borise Vostrého, někdejšího předsedu představenstva Harvardského průmyslového holdingu, ve který se časem Koženého fondy proměnily.

Žalobce Jaromír Jindřich tvrdí, že zjištěné skutečnosti opravňují vrchní státní zastupitelství v Praze ke konstatování, že jsou splněny zákonné podmínky ke konání řízení proti uprchlému. Uprchlému, to je to důležité slovo. Viktor Kožený, který si před lety stihnul opatřit irské státní občanství, žije nyní na Bahamách. Jeho kolega Boris Vostrý ve středoamerické Belize. Oba tyto státy se vyznačují tím, jaká to náhoda, že s nimi Česká republika nemá ani dohodu o vydávání pachatelů, ani o právní pomoci. Odpomoci této další překážce by mohlo vydání mezinárodního zatykače, jímž by sice české orgány ani na Koženého ani na Vostrého nedosáhly, nicméně by se tím oběma stíhaným značně zmenšil svět, do kterého by mohli ze svých azylů vycestovat.

Viktor Kožený a Boris Vostrý jsou obviněni z toho, že v letech 1995 až 1997 převedli majetek Harvardských investičních fondů jakož i majetek korporace Sklo-union Teplice výši nějakých 11,5 miliard korun a tím měli způsobit újmu následnické společnosti zvané Harvardský průmyslový holding. Česky a nyní už i v anglicky hovořících zemích se tomu říká tunelování.

Kromě toho je Kožený obviněn ze škody způsobené Harvardským investičním fondům tím, že v roce 1995 z nich přeposlal 250 milionů korun na konto své společnosti se sídlem na Kypru. Viktor Kožený se tím vším nenechává vyvést z míry a tvrdí, že kroky českých justičních orgánů neuznává. Je, říká Kožený, občanem cizího státu a proto jsou pro něj odpovídajícím partnerem tamní orgány, s nimiž prý spolupracuje, tudíž nemůže být považován za uprchlého. Celou kauzu pak považuje za politický proces s tím, že se prý jedná o plnění politických příkazů, které mají vést k jeho osobní likvidaci.

Vzhledem k tomu, jak se Kožený zachoval k desetitisícům místních malých akcionářů, by se kromě vykonstruovaných temných politických pozadí v případu, našlo jistě i desetitisíce motivů zcela osobních, aby někdo pana Koženého přinejmenším profackoval za druh podvodu, jehož se na místních lidech dopustil. Mnohým jistě ještě nezmizela z paměti velkolepá a v místních poměrech tehdy zcela nevídaná reklamní kampaň, v níž byli jako nový propagandistický prvek nasazeny známé osobnosti, ručící jaksi svým vzhledem a všeobecnou mediální vážností do té doby zde nevídaný investiční počin pro každého malého občana.

Když tu smutnou historku očešeme jen na její dřeň, Kožený tehdy na domácí a téměř kapitalisticky panenské půdě zúročil či zneužil své relativně čerstvě nabyté Harvardské znalosti, nalákal přemíru důvěřivé lidi na téměř neuvěřitelný příslib lehce vydělaných peněz a nestačil se divit, kolik takových se našlo, načež potichu odkanalizoval spravované peníze jinam, tedy k sobě. Příběh nekončí.

Jeho nástavba se jmenuje Harvardský průmyslový holding, který by měl majetek bývalých fondů spravovat. Nicméně se tak neděje. Z pohledu malých akcionářů to vypadá tak, že zatímco v holdingu, který by se měl zabývat likvidací majetku někdejších fondů a tím také vyplácením drobných akcionářů, nic není, probíhá neustále a za pochodu a ovšem za přispění jiných, než dosud obžalovaných Koženého společníků, tunelování někdejšího harvardského shluku fondů tím, že se na různé "adresy" v zahraničí převádí další majetek.

Podle ochranného sdružení malých akcionářů jde o zmizení nějakých dalších 40 miliard korun. Takže, i když se Viktor Kožený nyní tváří jako irský patriot, ve skutečnosti si občanství koupil, respektive získal skrz investování ve Švédské republice, čímž jistě způsobuje Michaelu Collinsovi, jednomu ze zakladatelů Irské republikánské armády, Jamesu Joysovi a dalším irským vlastencům mocné rotační pohyby v hrobě, působí více než směšně, že na jedné straně hovoří o politickém, řekněme, komplotu vůči své osobě a přitom se čirou náhodou zdržuje v místech, která nemají žádné spojení s českými orgány, činnými v trestním řízení.

Člověk s čistým svědomím by nejspíš našel nějaké přímější řešení podobných trablů. Nicméně Viktor Kožený to nemá lehké a s ním i české orgány ani jinde. Vzhledem k nepodařenému kšeftu, při kterém sliboval americkým investorům podíly v ázerbajdžánském hospodářství, což byla jakási variace tuzemského vytunelování privatizačních investičních fondů, vylepšená o to, že klienti platili už dopředu a ty peníze si Kožený nechal rovnou, jsou nyní díky žalobám oněch investorů obstaveny Koženého majetky v Británii a ve Spojených státech. Místní akcionáři tedy, zdá se, mají naději tak nanejvýš na jakousi morální satisfakci, která by nastala, až by se případným mezinárodním zatykačem stíhanému Viktoru Koženému uzavřely brány civilizovaného světa.

autor: Martin Schulz
Spustit audio