Stíhání novinářů jen jako špička ledovce

Paradoxní situace, ještě o to paradoxnější, že k návrhu na podání obžaloby vůbec došlo. Svědčí to jen o tom, jak málo orgány činné v trestním řízení respektovaly ochranu jednoho z nejdůležitějších principů demokracie, a to je svoboda slova. Moderní státní mechanismy si její důležitost uvědomují a ochraňují ji různými instrumenty, včetně instrumentů ústavních a dalších zákonných.

Jednou z pomůcek, kterou obsahuje tiskový zákon, je právo novináře utajit zdroj své informace. Účel je jasný. Pokud by novinář měl povinnost odhalit zdroj své informace, každý by si rozmyslel, zda-li má novináři něco říkat. A jak známo, veřejnost se má právo dozvědět informace, které se jí týkají a které se někdo, ať už z jakýchkoli důvodů, snaží utajit.

Tento mechanismus se ale přirozeně dostává do jisté kolize s trestním zákoníkem, který pamatuje trestní sazbou na toho, kdo neoznámí trestný čin, případně kryje jeho pachatele. Právě na této kolizi byl vystaven návrh na obžalobu.

Jenže - vyšetřovatel případu měl vědět, že se neřídí pouze trestním zákoníkem, ale obecně právním řádem České republiky. A jestliže je tu tiskový zákon, který má kromě jiného chránit i svobodu slova, jeden z nejdůležitějších ústavních principů, pak je třeba řídit se také jím.

Pokud by případnou při rozhodoval Ústavní soud, nejspíš by došel, jako několikrát v minulosti, k nálezu, že princip, obsažený v právním předpisu vyšší právní síly má přednost před dodržením toho kterého zákona nižší právní síly. Státní zástupkyně v pátek dospěla k názoru, že skutek novinářů nebyl trestným činem. Jak to přesně zdůvodnila, není zatím známo, rozhodně by měl ale platit předchozí výklad.

Shrňme stručně, že v případě dvou novinářů šlo o dnes už legendární materiál Operace Olovo, který byl plánem, jak zdiskreditovat místopředsedkyni Poslanecké sněmovny Petru Buzkovou. Tento materiál novináři zveřejnili s tím, že byl vypracován v okruhu premiérových poradců. Jeden z nich, Zdeněk Šarapatka, z jeho autorství obvinil jiného poradce Vratislava Šímu, o jehož případném trestním stíhání za pomluvu se má rozhodnout v nejbližších dnech.

Už to, že v blízkosti premiéra vzniká regulérní plán na diskreditační kampaň, je velmi alarmující. Ještě více je alarmující, jaká stanoviska byla k případu zaujímána. Předseda vlády naznačil, že za autorstvím materiálu může stát někdo, kdo chce zdiskreditovat sociální demokracii, a že mohl vzniknout - přímo v redakci Mladé fronty Dnes, která ho zveřejnila.

Stejně tak se mluvilo o tom, že pomluvu vlastně spáchali ti, kteří materiál vynesli a zveřejnili ho, protože kdyby nadále ležel v poradcově počítači, případně asi byl v klidu realizován, nešlo by přece o pomluvu, ale regulérní politický boj. A vrcholkem podobné argumentace byl právě návrh na trestní stíhání dvou novinářů za nadržování.

Jak je vidět, česká společnost opravdu postrádá vědomí specifického postavení novináře, které vyplývá z jeho povinnosti informovat veřejnost. Protože jen informovaná veřejnost může posuzovat a zodpovědně rozhodovat ve volbách. U některých politiků je podobné nepochopení základní surovinou, se kterou pracují při styku s novináři.

Jeden z nich je nazval největšími nepřáteli lidstva. Bylo to sice v humorné nadsázce, ale chová se k nim, jako by si to ve skutečnosti opravdu myslel. Jiný politik, netřeba asi také jmenovat, je soustavně nazývá pitomci a jinými podobnými výrazy. Další politikové si práci novinářů pletou s činností své agentury pro styk s veřejností.

Při nedávné televizní krizi, ale předtím při projednávání různých mediálních zákonů, bylo až příliš mnoho politiků, kteří nejenže odmítali uznat jakékoliv zvláštní postavení žurnalistické profese, ale spíše to vypadalo, že zástupce čtvrté státní moci považují za něco velmi podřadného.

Není divu, nebýt novinářů, kolik nejrůznějších skandálů by nevyplavalo na povrch, včetně skandálu Olovo. Je určitě pravda, že profese novináře, podobně jako jiné profese, včetně politiků, není zatím na takové úrovni, jako ve skutečně vyspělé společnosti. Přesto útoky na ně ve své naprosté většině nejsou vedeny snahou o vylepšení jejich práce, ale výhradně účelově, když se to někomu hodí.

Je ostatně téměř k popukání, když politik, který svým hulvátským vystupováním a politickým profilem nesahá takovému Masarykovi nebo Švehlovi ani po kotníky, moralizuje novináře vzorem v osobě prominentního českého novináře první republiky Ferdinanda Peroutky.

On totiž i soupeř roste se svými protihráči a kdyby i prvoligový fotbalový tým byl nucen neustále hrát s krajským přeborem, jeho kvalita půjde za čas prudce dolů. To platí pro vztah politiků k novinářům a zajisté i obráceně.

Není pak divu, že v takové atmosféře se vyšetřovatel klidně pokusí obvinit dva novináře v rozporu se zákonem, kterým se má naplňovat svoboda slova.

ČRo 6 / RSE 23. března 2001

Napište nám, co si o tom myslíte VY: rse@cro.cz