Stávka v Německu pokračuje

Namířen je proti plánovanému zavedení 40tihodinového pracovního týdne, ke kterému by mělo dojít bez navýšení platu. Dosud pracovali zaměstnanci veřejných služeb v západních spolkových zemích 38,5 hodiny týdně.

Stávka začala původně před téměř dvěma týdny v Bádensku-Würtembersku. Následně se rozšířila do Dolního Saska, Sárska a Hamburku. Tento týden už protestovali odboráři v osmi spolkových zemích. Celkem do práce včera odmítlo nastoupit na 33 000 zaměstnanců veřejných služeb. Jde především o pracovníky údržby silnic a dálnic, popeláře a zaměstnance fakultních nemocnic. V Hamburku ale například protestují také pracovníci tamní Státní opery, stejně jako jejich kolegové v mnichovském Státním divadle.

Jejich zaměstnavatelé totiž chtějí využít klauzule v nové tarifní smlouvě pro sektor veřejných služeb, která byla uzavřena na podzim loňského roku. Ta umožňuje, aby se tarifní partneři na komunální úrovni dohodli na změně pracovní doby, tedy na prodloužení 38,5-hodinového týdne, který dosud pro západoněmecké zaměstnance veřejných služeb platil. Návratem ke 40-hodinovému pracovnímu týdnu chtějí zaměstnavatelé snížit náklady na pracovní sílu a ve střednědobém horizontu také ušetřit na pracovních místech. Tomu chtějí odboráři ze svazu Verdi zabránit - a to jak na komunální, tak na zemské úrovni. Varují před rušením desetitisíců pracovních míst. A upozorňují na to, že podle jejich propočtů představuje oněch 18 minut neplacené práce denně navíc ročně 10 dní.

Je ale jisté, že časy, kdy se průměrná pracovní doba německých zaměstnanců snižovala a snižovala, jsou dávno pryč. Už vzhledem k neradostnému stavu zdejší ekonomiky. Luxus krátké pracovní doby si v dnešní Spolkové republice už žádný zaměstnavatel nemůže dovolit, pracovní síla je v Německu v porovnání se světem i tak velice drahá.

Takže například i Volkswagen uvažuje o tom, že se vrátí k 35tihodinovému pracovnímu týdnu - dodejme, že zaměstnanci některých jeho německých továren pracovali dosud 28,8 hodin, které byly rozděleny do 4 pracovních dnů. K navýšení pracovní doby už došlo mimo jiné v chemickém průmyslu. Ke 40tihodinovému pracovnímu týdnu se před dvěma lety vrátil Siemens a podobný trend je patrný v dalších velkých německých koncernech. Stejně tak na mnoha místech ve státní správě.

Pracovat víc za stejné peníze se dobrovolně nechce nikomu. Ještě v roce 1957 přitom západoněmečtí zaměstnanci veřejných služeb stávkovali, aby si nakonec vymohli snížení pracovní doby na 45 hodin týdně a pětidenní pracovní týden. Podobně tomu bylo ve výrobním průmyslu, kde se v roce 1955 průměrně pracovalo 48,7 hodin týdně, zatímco dnes je to 37,9 hodin. To je samozřejmě výsledek nejen působení odborů, ale také automatizace a zavádění počítačů do výroby.

Zajímavé bude pozorovat, jak současná stávka ovlivní pozici kancléřky Angely Merkelové. Ta se k protestům zatím nevyjadřovala - po svém mluvčím vzkazovala, že se jedná o spor mezi tarifními partnery a vláda v něm zůstane nestranná. Už za pět týdnů se ale konají zemské volby v Bádensku-Würtembersku, Porýní-Falci a Sasku-Anhaltsku. A voliči by svou nespokojenost s horami odpadků kupících se u jejich dveří mohli vyjádřit právě prostřednictvím hlasovacího lístku. Případně tím, že by k volbám nešli vůbec.