Stávka italské justice

Pokud si premiér Berlusconi stojí za svým vlastním vyjádřením ze září loňského roku, podle něhož jsou soudci zvláštním druhem mentálně narušených lidí, neměl by se vlastně jejich úterní stávkou tolik vzrušovat. Jenže tehdejší premiérova zcela nemístná generalizace a včerejší protest jsou jen dvěma různými projevy téhož: prakticky nepřetržité války mezi ministerským předsedou a justicí. Ta provází celou jeho politickou kariéru a zejména poslední tři roky, kdy Berlusconi zastává funkci premiéra.

Takže jednoduchá otázka: kdo je na vině? Berlusconi nebo soudci? Odpovědi se nedočkáte: je to totiž špatně položená otázka. Nikoli proto, že ji takto italským voličům soustavně klade sám Berlusconi, nýbrž proto, že ve standardně fungujícím právním státě a ve standardně fungujícím systému politických stran pro takovou otázku není místo. Jak italská politika, tak italská justice se ale standardům už hezkou řádku let vymykají.

Úterní stávka prokurátorů a soudců nemohla přinést žádný pozitivní posun. Byla totiž jen obranným reflexem proti snaze vlády vyřešit letité anomálie ve vztazích mezi justicí a politickou mocí zcela na účet stávkujících. Alespoň tak to vnímají představitelé justice. Dlužno však říci, že reforma má svou logiku: Navrhuje například zřetelné oddělení profesních kariér prokurátorů a soudců, zakazuje pracovníkům justice členství v politických stranách a hnutích a zvyšuje pravomoci generálního prokurátora v systému státního zastupitelství.

Problém není ani tak v obsahu reformy, jako v tom, kdo, kdy a za jakým účelem ji navrhuje. Premiér Berlusconi soustavně tvrdí, že italské soudy jsou pomalé a mají tendenci být politicky podjaté. Z úst politika, jehož celou kariéru lemují podezření a dokonce obvinění z daňových úniků a korupce, taková slova příliš nepřekvapí. Velký problém ale nastává ve chvíli, kdy právě tento politik chce reformovat systém, jehož se cítí obětí. A to je situace, kterou italská i zahraniční média už léta popisují stručně: Berlusconi versus justice.

A jsme zpět u nemístné generalizace, která supluje poctivovu diskusi o stavu italské justice a zamlžuje povahu Berlusconiho soudních trablů. Povrchnímu pozorovateli může kupříkladu lehce uniknout, že kritizovaná pomalost soudů Berlusconimu vlastně vyhovuje: Díky překročení zákonných lhůt totiž v minulosti skončilo v premiérův prospěch už několik případů. V této souvislosti stojí za zmínku, že vládou navrhovaná reforma nepřináší justici více finančních prostředků. Jejich nedostatek je přitom podle soudců a prokurátorů hlavní brzdou fungování celého systému.

Úterní stávka italské justice - už druhá za tři roky fungování nynější italské vlády - v něčem bezesporu uspěla: Plasticky předvedla abnormální stav, ve kterém je Itálie už delší čas uvězněna. Dokud bude justice stávkovat a premiér bohorovně mluvit o politicky podjatých soudcích, změny k lepšímu se Italové nedočkají. Je dost dobře možné, že trpělivost jim bude muset vydržet až do řádných parlamentních voleb v roce 2006. Po nich by se mohli dočkat premiéra, který si reformu justice nebude brát tak osobně.