Státní svátek: den sv. Václava

Dějiny - mám na mysli ty novější - však překotně uhánějí bůhvíkam. I zavedené svátky se pak ocitají v palbě všelijakých otazníků.

Není to jen naše české specifikum. Pamatuji, s jakými rozpaky oslavoval euroatlantický svět 500 let od objevení Ameriky. Jak si Francie nevěděla rady s dvoustoletým výročím šturmování Bastily. Nebo jak kontroverzně bylo vzpomenuto 50. a zcela nedávno i 60. výročí konce 2. světové války.

Takový zavedený svátek je zpravidla spojen s určitou událostí, to je v pořádku. Jenže ta událost se jeví s odstupem v několikerém osvětlení, a není jisto, kterému dát přednost. Jak potom vyrobit tu správnou sváteční náladu? - Např. 28. říjen nám připomíná naplnění státoprávních tužeb našich předků. Také nám ale splývá s ukončením 1. sv. války, která přivodila rozpad "klasické" Evropy. - 8. květen (dříve do byl ten 9.) v sobě spojuje konec nacistické hrůzovlády nad Evropou, ale i počátky sovětské diktatury. Nemáme to snadné s těmi svátky.

Osmadvacátého září je den, kdy u dveří staroboleslavského chrámu skonal bratrovražednou ranou kníže Václav. Bylo to roku 929? Anebo spíše později? O pár let poté byli téhož dne na Libici povražděni Slavníkovci. Po staletí je to významný den křesťanského kalendáře. Dnes je to i státní svátek České republiky. Ponechme stranou, že o oslavu české státnosti dělí s 28. říjnem. Jaké je vlastně poselství 28. září dnes? Řekl bych: několikeré. A rozporuplné.

Kníže Václav jako ručitel a ochránce naší národní, kulturní a snad i státoprávní svébytnosti. Tomu se dá rozumět, i když to dnešní doba už neprožívá tak intenzivně, jak tomu bylo po celý středověk až do 19. století. Stačí však, aby šlo u nás do tuhého, a my se - pokud můžeme - rychle seběhneme k sousoší na Václavském náměstí jako kuřata pod křídla kvočny. Sám pamatuji na listopad 1989 a na srpen 1968. Kolektivní i historická paměť zaznamenala i dřívější data.

Velmi, snad až příliš zdůrazněnou verzí tohoto pojetí je představa sv. Václava v čele blanických rytířů, kterak nám vybojuje naši národní věc. Národ je tu odsouzen k pasivitě. Prostě spoléhá na zázrak. Tato představa je v příkrém rozporu s jinou, realističtější.

Celé tehdejší křesťanstvo - od Britských ostrovů až po Kyjevskou Rus - zařadilo našeho knížete nedlouho po jeho smrti jednomyslně, bez kanonizačního procesu, do nejvyšší duchovní reprezentace Evropy, totiž do společenství svatých. Tedy: svatý Václav jako garant našeho začlenění do evropského společenství. Zvláštní představa.

A ještě jedno téma, tedy i poselství do třetice. Tím je bratrovražda. Konflikt takříkajíc v samotné substanci češství. Václav, anebo Boleslav? Přesně tato dvě jména prý zazněla při obléhání slavníkovské Libice, které (jak známo) skončilo první doloženou genocidou "Czech-made", tedy domácího původu. - Její drastické reprízy se dnes naštěstí obávat nemusíme. Ale bratrská nevraživost brání rozumnému provozu této země, Poslaneckou sněmovnou počínaje a provozem na silnicích konče.

Osmadvacátého září je dnes státním svátkem. Jaksi se nedaří oslavit ho s takovou samozřejmostí jako třeba dožínky nebo vinobraní. Pokud zavlají na budovách státních institucí prapory, asi se nevyhneme pocitu jisté nepřiměřenosti. Realita postkomunistického Česka není v úplném souladu s tradiční úctou k "vévodovi České země". Ale příležitost k meditaci nad jejím osudem tento den určitě skýtá.